Jak se dědí sláva
O knize
V listopadu 2006 vyšla v nakladatelství Brána moje nová knížka Jak se dědí sláva. Příběhy potomků známých českých osobností Boženou Němcovou počínaje přes Milenu Jesenskou, E. F. Buriana až po potomky současných herců, režisérů a dalších kumštýřů doprovází množství pozoruhodných fotografií.
Ester Janečková
Dcera Oty Ornesta
Žily jsme s básníkem Ortenem
Když jsem prvně zahlédla na televizní obrazovce zajímavou tvář Ester Janečkové, říkala jsem si: kde se jen vzala? Zaujalo mě i její jméno – Ester. V pořadu Pošta pro tebe, v němž se setkávají lidé různých osudů a pokoušejí se navázat zpřetrhané nitky vztahů s někým blízkým, působila od začátku velmi příjemně. Zdálo se, že všem těm bolestem i radostem až moc dobře rozumí. Zkrátka ze dne na den se zrodila televizní moderátorka se silnou dávkou empatie.
Do života Ester Janečkové neuvěřitelným způsobem zasáhl básník Jiří Orten, ačkoli on sám není mezi námi už pětašedesát let. Jeho snoubenka Věra jí dokonce šla za kmotru.
Hned na začátku je nutné vysvětlit, že básník Orten i jeho dva bratři – herec a režisér Ota Ornest (později ředitel Městských divadel pražských a překladatel) a herec Zdeněk Ornest (výborný herec, který působil v libeňském Divadle S.K.Neumanna, dnešním Divadle Pod Palmovkou) - pocházeli z kutnohorské židovské rodiny Ohrensteinů a posléze si zvolili odlišná umělecká jména. Ota hned na jaře 1939 emigroval s přáteli do Velké Británie, kde mimo jiné působil jako hlasatel BBC. Domů se vrátil až v červenci 1945. Zdeněk byl deportován spolu s dalšími chlapci ze židovského sirotčince v říjnu 1942 do terezínského ghetta. Odtud byl odvlečen do Osvětimi a nakonec zázrakem přežil v Dachau. Jiří byl v den svých dvaadvacátých narozenin 30.8.1941 v Praze na ulici sražen německou sanitkou a zraněním za dva dny podlehl. Zanechal po sobě jímavé verše a deníky a také snoubenku Věru Fingerovou…
Jeho verše o mnoho let později nadchly Marii Rút Křížkovou, venkovskou učitelku, která se kvůli nim rozhodla vystudovat literární historii… V té době byla rozvedená s dvěma dcerami a třetí, Ester, se jí teprve měla narodit.
Zvláštní otec
Když Marie Rút Křížková psala diplomovou práci – o čem jiném než o milovaném básníku Ortenovi - seznámila se s jeho bratrem, uznávaným divadelníkem Otou Ornestem. Začali se scházet, psát si dopisy a vznikl vztah, z nějž se po šesti letech narodila Ester. Ota byl ovšem v té době potřetí ženatý a ačkoli existují dopisy, v nichž si s Marií dítě plánoval a vybíral pro ně jméno, během jejího těhotenství se rozhodl, že se nerozvede. Ester se narodila 15.12.1972 a Marie zůstala na své tři holky sama. „Naštěstí moje o jedenáct let starší sestra Svatava byla odjakživa velká pečovatelka a brzy se o mě začala starat jako o své dítě. Možná i díky mně má dnes osm potomků a skvěle to zvládá,“ směje se Ester.
„Maminka byla vždycky velká bojovnice a zároveň zásadový, pokorný a skromný člověk. A tak, když se měla rozhodnout, zda podepíše Chartu 77, udělala to, ačkoli si byla vědoma možných důsledků. Mně tehdy byly čtyři roky, sestře Svatavě patnáct a nejstarší Dáše osmnáct. Když se maminka v roce 1983 stala i mluvčí Charty, musela chodit k výslechům a často ji zadrželi i na 48 hodin, takže v noci nebyla doma. Snažila se mi vysvětlit, oč jde, zvlášť, když jsem jako devítiletá holka nemohla pochopit, proč mě vyhodili z Dismanova souboru, když jsem krátce před tím vyhrála recitační soutěž celého souboru. Zdůvodnili to tím, že zlobím.“
Se svým tatínkem se Ester vídala prvních pět let, než ho v souvislosti s Chartou zatkli. S maminkou chodily do divadla na hry, které Ota přeložil. Také od něj občas dostala dárek – loutkové divadlo a dokonce postel, v níž spala až do dospělosti. Když ho z vězení pustili, ze strachu už je nenavštěvoval – mívali za dveřmi estébáky. Ester bylo asi dvanáct, když mu začala psát dopisy. Pak za ním chodila na Židovskou obec, kde po propuštění z Městských divadel pražských pracoval a připravoval ji na přijímačky na konzervatoř. Maminka jí ke zkouškám vybrala samozřejmě Ortena, monolog svaté Jany před soudem a deník Anny Frankové. Samé těžké věci. „Nerozuměla jsem tomu, byla jsem nezralá a afektovaná. Ani se nedivím, že mě tehdy nevzali.“ S otcem vztah časem natolik ochladl, že si dokonce začali vykat… A Ester jakoby tím spíš chtěla dokázat, že si jeho lásku zaslouží.
Zásnubní prstýnek
Ester vyrůstala ve zvláštním prostředí. Když si jako dítě posteskla, že nemá tátu, řekla jí matka: „Ale máš Ortena.“ Odmalička jí četla jeho verše. „Maminka musela po podpisu Charty jít pracovat jako lesní dělnice, poškodila si přitom páteř a nemohla mě zdvihat. Kolikrát jsem se vztekala, k čemu mi ten Orten je, když mě nezvedne u výtahu, abych dosáhla na knoflík, když mě nepotulí a ani si s ním nemůžu povídat. Později jsem si k němu ale stejně cestu hledala. Měli jsme doma výběr z jeho tří deníků a já jsem si v nich tajně četla, aby mamka nevěděla. Neměla jsem ráda ten její pohled, jako že z toho má radost. Když mi bylo patnáct, šestnáct, a hltala jsem jeho věci, které napsal v devatenácti, byla jsem nešťastná, že neexistuje žádnej kluk, jako byl on.“
Ještě jednoho člověka, který byl spojený s básníkem, měla Ester ve své blízkosti. Byla to Věra Fingerová, Ortenova snoubenka, kterou vlastně celý život zůstala, protože se nevdala. Marie Rút Křížková ji vypátrala, když psala diplomku, a od té doby spolu udržovaly přátelství. Věra šla Ester dokonce za kmotru. „Jezdily jsme za ní s maminkou na návštěvy do Vršovic. Pamatuju si, že mě fascinoval její prokouřený byt – u nás doma nikdo nekouřil; výjimku měl pouze Ota, jehož popelník máme doma dodnes. Půjčovala jsem si její šaty ze třicátých let a vůbec mi nevadilo, že mi byly krátké rukávy, protože Věra byla menší… Trávila s námi i prázdniny na chalupě, byla s ní legrace. Dostala jsem od ní Ortenův portrét od malíře Václava Hejny a také zásnubní prstýnek s briliantem, který jí Jiří dal. Jenže když mi bylo patnáct, vykradli nám byt a ten prsten vzali. Bůhví, kde skončil. Věra zemřela těsně po revoluci 1.ledna 1990. Bylo mi to líto, ještě jsem se toho chtěla od ní tolik dozvědět!“
Ester vystudovala střední zdravotnickou školu a díky tomu poznala prostředí nemocnic, viděla zrození i umírání. „Doslova jsem propadla porodům. Chodila jsem do porodnice i o víkendech držet maminky za ruku. Tehdy tam ještě tatínci nemohli asistovat. Také jsem viděla na Bulovce v obrovském pokoji, kde stálo osmnáct postelí, hodně starou paní, kterou přivezli po operaci. Měla jsem za úkol ji probudit a začít s ní komunikovat. Otevřela oči – tak modré oči jsem v životě neviděla – prozářily tehdy celý ten obrovský šedivý pokoj – a řekla jenom:“Ježíš… on mě poslal zpátky.“ Byly to pro mě hodně silné zážitky.“
Tehdy ji také začala sledovat ve svém sběrném dokumentu režisérka Helena Třeštíková a právě jí se Ester o pár let později svěřila, že by ji lákala práce v televizi. Paní režisérka ji pak jako její dobrá sudička jednoho dne do televize doporučila…
Mezitím Ester úspěšně složila zkoušky na DAMU na režii a později přestoupila na herectví. To už žila se svým mužem, budoucím lékařem Zdeňkem Janečkem, a během studia se jim narodil Krištof. „Neměli jsme kde bydlet, neměli jsme peníze, ale krásně jsme si to užívali. Otěhotněla jsem měsíc před premiérou Cabaretu, který s námi v Divadle Na zábradlí nastudoval režisér Petr Lébl. Skákala jsem na jevišti do čtvrtého měsíce těhotenství a vrátila jsem se do toho představení, když bylo synovi půl roku. Zároveň jsem jednou týdně chodila do školy, kde jsem měla individuální studijní plán. A když jsem psala diplomku, už jsem čekala druhého chlapečka, Cyrila,“ vypráví Ester.
S bratrem k oltáři
Se svým nevlastním bratrem Jiřím Ornestem, hercem a režisérem, který se narodil z tatínkova prvního manželství, se Ester poprvé viděla, když jí bylo patnáct. Ale teprve během studií na DAMU se s ním sblížila. Začala mu dělat asistentku, když připravoval s Janem Krausem, Ivanou Chýlkovou a Evou Holubovou hru Nahniličko. Jiří ji také vedl místo tatínka k oltáři…
„Byla jsem maminkou vychovávaná k víře v Boha. Měly jsme přátele mezi katolickými kněžími, kteří vykonávali své poslání bez souhlasu, takže jsem jako holka byla svědkem tajných mší u nás v bytě. Teprve pár let po pádu totality se maminka dozvěděla, že jeden z kněží, který ovšem státní souhlas měl a působil legálně v naší farnosti, byl agentem STB. Přesto si máma víru v lidi uchovala a dnes se snaží rozvíjet dialog mezi křesťany a židy.“
Ester Janečková je v mnohém po ní. Do pořadu Pošta pro tebe vstoupila v září 2005 a přesně do dalšího září zvládla padesát odvysílaných dílů, což obnáší 150 životních příběhů. Většinou na obrazovce dojde ke katarzi a příběh dobře skončí. To Ester nabíjí. Jsou ale i momenty, kdy musí sama sebe chránit před emocemi. „Vzpomínám si na dvaačtyřicetiletou lékařku, krásnou, inteligentní, která chtěla poznat svého otce. Přišel muž, mluvil o sobě a byl v pohodě do okamžiku, kdy řekl, že každý má svou třináctou komnatu. V tu chvíli mu dcera řekla: „Já jsem tvoje třináctá komnata a přeju si s tebou setkat.“ Muž strnul a řekl, že takhle se věci řešit nedají a nepřál si odstranit stěnu (vždy na konci příběhu jsou aktéři dotázáni, zda si přejí, aby byla zrušena stěna mezi nimi, která je odděluje – pozn. aut.). Dcera to ale ustála, ptala se ho proč a nakonec k jejich setkání došlo. Dcera se objala s otcem a já poté, když jsem se se všemi rozloučila, probrečela asi čtvrt hodiny,“ přiznává Ester. Kromě Pošty pro tebe moderuje i pořad Sama doma. Občas si zahraje ve strašnickém Divadle Miriam. Má radost ze své rodiny a ještě stále zažívá v souvislosti s básníkem Ortenem drobná překvapení. Babička Marie objevila u vnuka Krištofa podobný výstupek na uchu jaký prý měl básník. A Krištof ve svých devíti letech píše básničky a povídky…
Petr Nárožný
Syn Petra Nárožného
Učitel a pedant
Při setkání se synem Petra Nárožného se nevyhnete srovnání. Slyšíte podobnu dikci a zaujmou vás živá gesta. Není divu – dobrý učitel v sobě mívá kus herce a Petr Nárožný junior se zabývá výukou angličtiny.
Ke srovnání láká i životní příběh tatínka. Petr Nárožný už jako student hrál divadlo – ochotnicky v Osvětové besedě ve Smečkách v místech, kde je dnes jeho domovský Činoherní klub. Studovat šel ale stavařinu. V projekční kanceláři se pak sešel s Pavlem Bobkem, díky jehož přímluvě se jednoho dne ocitl v Semaforu… Maminka se na něj nikdy pro to, že „zběhnul k divadlu“, nezlobila. On ale – jak sám říká - u svých dětí jakékoli umělecké sklony zadupával do země už v zárodku.
Šestadvacetiletý Petr Nárožný má ovšem pro chování svého otce pochopení: „Táta u mě i u mé sestry vždycky zastával názor, že nejdřív máme získat nějaké pořádné vzdělání a pak si můžeme dělat, co chceme.“ Svou roli mohly sehrát i jisté obavy, které tatínek jednou v rozhovoru vyjádřil slovy: „Nechtěl jsem se dožít toho, jak některé z mých dětí míří k divadlu, když mu to moc nejde. Nezažil jsem hroznější povahy než neúspěšné herce.“
Rodinné výlety
Přijít na svět do rodiny Petra Nárožného nemusí být zas až taková legrace, jak by se člověku, který zná herce prostřednictvím jeho komediálních postav, mohlo zdát. „Otec si ve volném čase stále čte. Studuje a dělá si výpisky z historie. Jeho největší zálibou jsou dějiny střední Evropy 19. a 20. století,“ říká Petr Nárožný junior. „Rodinné výlety se u nás odehrávaly povětšinou na různé hrady a zámky, kde nám táta dával zasvěcené historické výklady. Měl to vždycky nastudované a pak nás zkoušel, v jakém slohu je co postavené a zda se tu v danou chvíli mohla s někým setkat ta či ona historická postava. Většinou jsme z toho vylezli jako úplní hlupáci a otec se nemohl smířit se skutečností, že rodina v historii tápe. Co vám budu povídat, byly jsme děti a někdy jsme z toho měly legraci…“
Petr dnes považuje za nedocenitelné, jak k němu otec přistupoval s poměrně značným pedagogickým talentem. „Díky němu jsem například nikdy neměl problémy s matematikou a fyzikou. To byly předměty, kde byla potřeba logika a systém a táta se mně i ségře věnoval dlouhé hodiny, abychom látku pochopili.“ „Na oplátku“ zase děti tatínkovi pomáhaly, když se učil novou roli. „Táta měl velmi osobitou metodu. Společně se mnou nebo se sestrou – podle toho, kdo měl čas - namluvil celou hru na fonopásky, on svůj part a my všechny ostatní, a pak si to pouštěl do sluchátek tak dlouho, až text uměl zpaměti. Dnes, když se sám věnuju kantořině, mohu potvrdit, že fonetické učení je výborné. Když si třeba pustíte opakovaně anglickou písničku, jste posléze schopní ji zazpívat i bez znalosti jazyka.“
Kromě nahrávání textů Petr Nárožný někdy své děti požádal i o tzv. nahazování vět. Když se potom vydaly s maminkou do divadla podívat se na premiéru oné hry, mohly si v duchu odříkávat „své“ monology zároveň s herci na jevišti.
Milovaný Činoherák
Petr se narodil v roce 1980 a právě v té době jeho tatínek přecházel ze Semaforu do Činoherního klubu. Petru Nárožnému bylo tehdy dvaačtyřicet a splnil se mu tak sice trochu opožděně, ale přece jen sen o tom, že se bude věnovat po letech čirého komedianství charakternímu herectví. Už během své semaforské éry, kdy tvořil trojici se Slávkem Šimkem a Luďkem Sobotou, se chodil do Činoherního klubu dívat na představení. Líbilo se mu, jak tam z jeviště vypovídají jeho vrstevníci – Kodet, Abrhám, Čepek, Štibich, Zahajský – o světě tím nejpravdivějším, totiž tragikomickým, způsobem.
„Právě v roce, kdy jsem přišel na svět, dostal táta v Činoheráku svou první ohromnou příležitost v Hejtmanovi z Kopníku. Ten tragikomický příběh se mi strašně líbí, i když ho samozřejmě znám jenom z videa. Další představení, šité tátovi na míru, byl Lakomec. To je moje naprosto neoblíbenější role, v níž táta exceloval. Do divadla jsme ale nechodili jenom na tátovy hry, ale i na ty, v nichž nehrál. Nezapomenutelná je pro mě třeba Matka s Ninou Divíškovou.“
Zrovna tak navštěvovali Ypsilonku, klub v Řeznické a Petr navíc všechny muzikály, které měly v Čechách premiéru. „Odmalička jsem zpíval a baví mě i pohyb, takže jsem si nemohl nechat ujít všechny ty Ježíše, Bídníky, či Drákuly.“ Petr byl leta členem Kühnova dětského sboru a ve škole se projevoval jako komediant. Zpívání, divadlo, tanec – to všechno ho lákalo, ale tatínek studium na konzervatoři nedovolil.
Oslavy na vršovickém dvorku
Do svých devíti let bydlel Petr s rodiči a setrou Kateřinou ve Vršovicích. Pak se přestěhovali o kousek dál do Strašnic. „Dodneška mi utkvěla vzpomínka na starý vršovický dvorek, kde stála klepadla na koberce. A v tomhle prostoru uměla naše maminka uspořádat krásnou narozeninovou oslavu, na kterou jsem si mohl pozvat všechny své kamarády. Na stromy navěsila balónky a fáborky, klepadla posloužila jako rautové stoly a máma se ségrou přitom figurovaly jako hostesky. Zřejmě se mi to tehdy tak zalíbilo, že od té doby miluju oslavy. Myslím si, že by každý člověk měl slavit své narozeniny, protože to, že přišel na svět, je důvodem k radosti.“ A tak se Petr nedávno stal spoluzakladatelem agentury, která takové originální oslavy dokáže uspořádat doslova na klíč. „Je to tvůrčí záležitost a dají se vymyslet neskutečné věci. V ten den by si zkrátka každý měl splnit svá přání. Třeba si nechat zazpívat písničku v převleku své oblíbené filmové postavy…“
Hlavním Petrovým zaměstnáním je však výuka angličtiny. Dokonce si založil vlastní jazykové studio, v němž může dobře zúročit tatínkovy pedagogické vlohy a navíc ještě sklony k pedantismu. „Táta o sobě prohlašuje, že je doslova pruský pedant a já jsem to zdědil po něm. Potrpím si na pořádek, výukové texty mám barevně podtržené…“ Zároveň je ale s Petrem i velká legrace. Lidé, kteří k němu chodí na angličtinu, se rozhodně nenudí. Petr si každou lekci připravuje jako malou divadelní etudu. Jen namísto jeviště je třída s tabulí a publikum se přímo účastní hry. Nechybí scénky, vtipy, vyprávění zážitků z Ameriky, kde nějakou dobu studoval, písničky apod. „Z takové hodiny chodím úplně vyčerpaný a nedej bože, kdyby večer dávali v televizi film v původním znění s titulky. Musel bych to přepnout.“
Tatínek prý před časem pojal myšlenku, že by se nechal od syna školit v angličtině. Sám je poměrně zdatný němčinář. „Chtěl, abych na něj jednou týdně alespoň hodinu mluvil anglicky a on by se snažil pochytat význam a pokoušel se pak slova skládat a také mluvit. Bohužel je zatím natolik zaneprázdněný, že jsme se k tomu ještě nedostali. Zato sestra ke mně dochází pravidelně a pak všude vypráví, že většího psa na jazyky nezná,“ směje se Petr Nárožný.