Grafoložka Štěpánka Čechová

Grafoložka Štěpánka Čechová doporučuje:

Dělejte to, co vám přináší radost

Cesta Štěpánky Čechové k vysněné grafologii byla spletitá, ale o to víc si dnes užívá, že se jí může věnovat. Dlouho se ale obávala opustit svou ekonomickou profesi, kterou považovala za jakousi jistotu, byť jí nepřinášela uspokojení.

Dnes Štěpánku Čechovou najdete na přednáškách a seminářích Institutu celostní grafologie, který založila, a ani na vteřinu vás nenapadne, že by tahle výrazně duchovní žena mohla někdy pracovat s čísly. „Skutečně jsem se zabývala fakturačními pracemi na počítači, ale ta práce mě zoufale nenaplňovala. Navíc jsem kolem sebe viděla lidi, kteří tomu rozuměli daleko víc než já. Byla to pro mě velká lekce pokory, kterou jsem si zřejmě měla projít, abych si uvědomila, že mám dělat něco docela jiného,“ svěřuje se Štěpánka dnes, kdy už má od téhle zkušenosti dostatečný časový odstup.

Dětství ve velké rodině

„Měla jsem výhodu, že jsem vyrůstala ve velké rodině, protože moje matka pochází z pěti dětí a téměř všichni se scházeli v Posázaví ve vesničce s krásným jménem Barochov u svých rodičů. Mé dětství bylo bohaté na blízké vztahy – tolik povah, tolik příběhů a životních peripetií. O prázdninách jsme trávili večery venku před chatou a vyprávěli jsme si; téměř před domem končila cesta a pak už byly jen lesy a pole. Vybavuju si, že už jako malé dítě, byly mi asi tak čtyři roky, jsem si všimla, že mezi mou babičkou a dědečkem muselo někde dojít k jakémusi zlomu a že by to bývali mohli nastavit k něčemu lepšímu a bylo mi líto, že to neudělali. Nesla jsem si to v sobě, nikomu jsem o tom neřekla, ale tam někde asi byly počátky mého zájmu o lidské osudy a povahy.“

Životní volby

„Ve čtrnácti letech jsem od své tety Šárky dostala knížku Nikolaje Kozakiewicze o životních volbách. Byly to vlastně psychologické příběhy a jejich vysvětlení. Ta knížka mě tak nadchla, že jsem se k ní opakovaně vracela a určitě mě v mém zájmu ještě podpořila.

Na střední škole jsem se začala zajímat i o grafologii. Bylo to těžké, protože se v té době – ještě za totality - nedala studovat, byla považována za buržoazní pavědu. Knížky o ní se daly sehnat pouze po antikvariátech a většinou v němčině. Moje kamarádka Jana dodnes vzpomíná na to, jak jsme byly na horách, a zatímco všichni lyžovali, já jsem si na pokoji překládala knížky o grafologii. Prostě jsem si nemohla pomoct,“ dodává Štěpánka Čechová.

Osm let studií

Když v prvním ročníku na Vysoké škole ekonomické skládala zkoušku z psychologie, docent Růžička jí prý řekl, že by měla okamžitě přestoupit na psychologii. „Jenže ve mně je tak silná potřeba dotahovat věci do konce – a navíc tu byl i závazek vůči rodičům, a tak jsem školu dokončila, i když jsem k ekonomii velký vztah neměla. Na svém životě jsem si posléze ověřila, že se mám věnovat tomu, co mě baví a co pro mě má smysl, byť se to jeví jako nepraktické. Dnes to doporučuji každému, kdo se ke mně přijde poradit.“

Teprve po revoluci se otevřely možnosti a Šárka se přihlásila postupně na dvě školy – na jedné se grafologie vyučovala spíš ve spojení s východní filozofií, na druhé zas naopak v návaznosti na západní civilizaci. Studia jí nakonec trvala osm let a přidala si k nim i arteterapii.

Znovu na začátku

Paradoxně právě ve chvíli, kdy složila kvalifikační zkoušky, rozpadlo se jí manželství. „Bylo mi jednačtyřicet a ocitla jsem se vlastně znovu na začátku. Nemyslím si, že by důvodem rozvodu byla moje studia. Na první místo jsem vždycky stavěla rodinu a ta měla přednost před vším ostatním. Manželství se podobalo jízdě na horské dráze s tvrdým dojezdem. Času, který jsme spolu prožili, přesto nelituji, protože mi přinesl šťastná období s mými milovanými dětmi, synem a dcerou.“

I vzhledem ke své odpovědnosti a potřebě uživit rodinu se Štěpánka ještě nějakou dobu věnovala ekonomické profesi. Pak přišla nezaměstnanost, úřad práce. Bylo to rozhodující období. Tehdy se také mnoho z těch, které považovala za přátele, od ní odvrátilo a ukázali se ti skuteční. Přišla doba, kdy bylo potřeba učinit poslední krok na cestě ke grafologii. Ještě předtím Štěpánka dělala grafologické rozbory zdarma pro přátele a příbuzné. Potřebovala se utvrdit v tom, že grafologii opravdu ovládá. „Najednou jsem i velmi blízké bytosti viděla jinak. Grafologický rozbor odkrývá totiž do hloubky lidskou povahu, poznává jedinečnost pisatele, jeho případné vnitřní konflikty, přispívá k pochopení problémů a nachází cestu k jejich řešení. Někdy to byla pro obě strany docela tvrdá zkouška.“

Stačí dopis s podpisem

„Lidé za mnou přicházejí s nejrůznějšími požadavky. Třeba přinášejí rukopis svých dětí, které se nemohou rozhodnout, jaké studium si vybrat. Nebo se na mě obrátí partnerská dvojice, která chystá svatbu, abych se podívala, zda se k sobě hodí. Partneři v krizi zase chtějí slyšet, jestli mají šanci, aby spory urovnali, nebo zda jsou tak odlišní, že by bylo lepší, aby se rozešli. Takové rozhodnutí však grafolog nemlže za nikoho udělat, pouze situaci pravdivě popsat.“ Ke grafologickému rozboru Štěpánka potřebuje ručně psaný dopis na A 4 i s podpisem a nejlépe ještě nějaký další písemný projev - pracovní poznámky, seznam věcí na nákup… K tomu musí znát pohlaví klienta, věk, v němž dopis napsal, dosažené vzdělání a profesi. Grafologický rozbor mapuje celou strukturu osobnosti, ale vypovídá pouze o situaci tady a teď. To znamená, že za rok se může ten samý člověk jevit jinak, neboť každý z nás se vyvíjí…  

Dá se s pomocí grafologie předejít životním malérům? „Když víme o svém stínu, máme větší šanci mu nepodlehnout,“ říká Štěpánka. „Z rukopisu můžu vyčíst třeba sklony k agresivitě, asociální tendence, nepřátelský postoj k lidem. Mohu klientovi doporučit třeba nějakou formu arteterapie, v níž by našel uvolnění a ztracenou radost ze života. Sama ale největší sílu vidím v lásce, to je základ. Pokud člověka může podpořit jeho rodina a přátelé, dostane se z průšvihu zase ven. Já mu mohu ukázat aspoň malý krůček k větší pohodě, harmonii, k většímu štěstí v životě, ostatní je už jen a jen na něm.“