Lenka Civade

V Čechách mi voní mák, v Provence zas levandule

 Nestaví si vzdušné zámky, postavila zámek skutečný, z kamene. Lenka Civade ušla pořádný kus cesty z rodného Prostějova do francouzské Provence.

Která Češka by netoužila zajet si někdy do Paříže, projít se po Montmartru a třeba se přitom seznámit se zajímavým umělcem? A která z nás by opovrhla návštěvou Provence, kde je slunce zlatější než kdekoli jinde a vůně z levandulových polí tak omamná? To všechno se splnilo prostějovské rodačce Lence Horňákové a ona sama tomu dala ještě další nečekané rozměry.

Na počátku byla láska

Po maturitě se Lenka dostala na Vysokou školu ekonomickou do Prahy a tady se dozvěděla o možnosti brigády v Belgii. A na tamním divadelním festivalu poznala jeho ředitele Honzu Ludvíka, jak krásně počeštila a zkrátila francouzské jméno Jean Louis Civade. Zamilovala se nejen do něj, ale i do uměleckého světa, který díky němu začala poznávat. Po promoci studovala ještě rok v Paříži, ale místo přednášek o mezinárodních financích chodila na hodiny anatomie do ateliéru s živým modelem na Beaux Arts. Znovu v sobě probudila dávný zájem o kreslení a malbu a rozhodla se o tom dovědět co nejvíc. To už se stala madam Civade a také maminkou Alexe a se svým Honzou Ludvíkem jednoho krásného pařížského nedělního odpoledne dospěla k rozhodnutí, že ke svému životu tak rušné a přelidněné město vlastně nepotřebují. A vymysleli plán. Najdou domek někde na jihu a vybudují tam místo setkávání divadelníků, malířů a hudebníků. Jako výchozí bod zvolili sídlo manželovy maminky ve vesnici St. Saturnin les Apt v Provence.   

Jak se budí Šípková Růženka

Zatímco memé, jak se ve Francii říká familiárně babičce, přijala Lenku i s jejím bříškem (čekala druhé dítě, Elišku), Honza Ludvík pátral po okolí po nějaké zajímavé nemovitosti. A když ji našel, Lenka zjistila, že spíš než o dům jde o celkem slušně poskládanou hromadu kamení. Nebo poetičtěji řečeno zakletou a hluboce spící Šípkovou Růženku. Život má smysl, dokud máme výběr. Možnost vybrat si, kterou z cest před námi se vydat, kterým směrem se otočit a jít, řekla si tehdy Lenka se svým mužem a vybrali si cestu nejtěžší, ale zároveň nejzajímavější. Z té ruiny se rozhodli obnovit zámek St. Quentin, jenž tu původně, a to již od konce 16. století, stál. To vše se událo před jedenácti lety. Jejich novým domovem se tak stala vesnička Saignon, posazená na vrcholu skal, odkud je za příznivého počasí vidět až do Avignonu. Dcera Eliška tam dnes navštěvuje taneční konzervatoř, tehdy se právě narodila.

Jak ale s dvěma dětmi bydlet na hromadě kamení? Přece v kadibudce! Lenka s Honzou Ludvíkem zakoupili z jednoho kempu mobil home, plastovou budku o velikosti 24 metrů čtverečních, kterou okamžitě překřtili na kadibudku. V ní měli strávit následující tři roky přestavby svého zámku. A společnými silami začali budit Šípkovou Růženku.

Malování do šuplíku

Zatímco pro některou úzkostlivou matku by péče o dvě malé děti mezi míchačkami na beton mohla být problém, Lenka říká, že jim vlastně nic nechybělo. "Když jsme dětem vysvětlili, proč někam nesmí, tak to prostě respektovali. Malá Eliška se naučila chodit v železobetonu. Oba byli odmalinka šikovní a všechny trampoty snášeli v pohodě. Nevzpomínáme na tu dobu jako na něco hrozného. V zimě nám možná trochu chyběla teplá voda, ale pořád jsme žili s vědomím, že jsme si to zvolili dobrovolně, a tak musíme vydržet."

Mezi péčí o děti a spoluprací se zedníky a elektrikáři stíhala Lenka ještě kreslit - ovšem v té době pouze do šuplíku. "Určitě mi to moc pomáhalo. Byl to můj svět, kam nikdo nemohl. Když se mi kresba nezdařila, mohla jsem ji roztrhat, když se povedla, měla jsem z toho radost a ta mi dodala sílu a energii. Bylo to pro mě moc důležité. Bez malování bych krize a problémy, které během stavby nutně přicházely, snášela mnohem hůř."

Manželům Civadeovým se podařilo zámek zrekonstruovat. Namísto vysněných kulturních aktivit v něm však nakonec provozovali penzion. Umělci za nimi jezdili, ale jen soukromě. Na radnici narazili na nepochopení úředníka, který jim možná ze závisti či jen z hlouposti začal házet klacky pod nohy. Nemohli tak získat povolení potřebná k pořádání výstav a dalších akcí pro veřejnost. Lenka Civade přiznává, že to pro ně bylo hořkým zklamáním, ale zároveň jim to nemohlo vzít pocit, že vykonali něco jedinečného, že si sami na sobě vyzkoušeli, co vydrží a dokážou. Kdyby Šípkovou Růženku probudili ze spánku v jiné vesnici, možná by bylo všecko jinak - ale možná by tvůrčí a neposedný duch Lenky Civade a jejího muže stejně neměl stání.

Takhle se jednoho dne rozhodli nemovitost prodat a odstěhovat se zpátky do domku memé v St. Saturnin. A než se rozhodnou, co dál, budou tu třeba pár měsíců či let bydlet....

Kdo je dnes Provensálec?

Provence už dávno není tím, čím bývala.  Když se sem kdysi z Paříže stěhovali rodiče Honzy Ludvíka, chodili se prý na ně sousedé dívat jako na raritu. Od té doby přistěhovalců jen přibývá. "Koncem devadesátých let se najednou spousta rodin s malými dětmi, ale i čerství důchodci rozhodli pro radikální změnu životního stylu. Nepaříž, do té doby spíš řadou generací opuštěná, začala přitahovat, a Provence obzvlášť. Sem se vysloveně stěhují umělci ze všech oborů a za nimi přijíždějí další lidé. Všechny společně pak vábí krásná příroda," vysvětluje Lenka Civade. 

Časem pochopila, že pro domorodého Provensálce bude navždy přistěhovalkyní, ale že je na tom stejně i rodina, která tu žije už čtvrtou generaci. Pravý Provensálec sem totiž přišel před dvěma tisíci lety... "Je zajímavé, že původní obyvatelé jsou dnes v Provence v menšině a v jakési defenzivě. Jejich děti třeba nechodí do kroužků, které pořádají přistěhovalci. O Provensálcích se tvrdí, že když vás vidí, rozevřou náruč, ale už ji zapomenou zavřít. Jsou rádi, když přijdete, ale zase brzo odejdete." Přesto se tu Lenka Civade cítí doma - stejně jako když přijede do Čech a na Moravu. "Jen v Čechách mi víc voní maková pole a v Provence zase levandule."

Ještě 2 x o Lence  

* O svých zážitcích Lenka napsala půvabnou knížku Provence jako sen. Není jen o opravách zámku, ale také o rituálech, které patří k Provence. O chození na trhy, které slouží hlavně k vzájemné komunikaci, či o večerních posezeních nad voňavou soupe au pistou, zeleninovou polévkou, do níž se přidává parmazán a rozmixovaná tekutá bazalka s česnekem a olejem.

* Lenka Civade však především kreslí a maluje a své obrázky také vystavuje. Po celý říjen budou například k vidění v prostějovském zámku. Její díla jsou zastoupená v soukromých sbírkách v Austrálii, USA, Belgii, Francii i v České republice.

Na snímku Zuzany Kostiukové Lenka Civade se svým mužem v červenci 2010 v Praze