Muži jsou odjakživa lovci a sběratelé. Začalo to už v prvobytně pospolné společnosti, když sbírali převážně klacky a kameny a lovili mamuty, a pokračuje to v inovované podobě dodnes.
Jednoho dne k nám takhle do rodiny vstoupil mladý a od pohledu celkem sympatický sběratel známek. Slušně pozdravil a do naší předsíně složil objemný kontejner, který obsahoval jeho životní poklad. Je pravda, že k nám zavítal hlavně proto, že se mu zalíbila naše dcera, ale musel k nám mít celkem důvěru. První dny mi to nedocházelo, ale poté, co jsem absolvovala poměrně důkladný výklad o tom, která známka je nejcennější a proč, pochopila jsem, že v kontejneru leží docela dost peněz. Ačkoli jsem měla původně po večerech naplánovanou jinou činnost (a ženy jistě vědí, že to bylo například žehlení, praní či vaření), nakonec jsem se vždycky nechala zlákat prohlížením různých výrobních či deskových vad známek, které jsou prý o to cennější (u oblečení nám, milé dámy, vady spíš vadí, že?). Když jsem měla za sebou alba s českými známkami od roku 1993 do současnosti a zvládla jsem i podobnosti a rozdíly se známkami slovenskými, přišlo na řadu studium aršíků, příležitostných obálek a tisků, známkových sešitů, dopisnic a pamětních listů. Pomalu, ale jistě se ze mě stával pasivní filatelista. S nadšením jsem zahrabala ve skříni, kde jsem po leta bez povšimnutí kohokoliv z rodiny ukrývala několik příležitostných obálek a mladík zajásal, že jsou to zrovna jedny z nejlepších a že vůbec nebude vadit, když je ve své sbírce bude mít ve vícero exemplářích.
Možná moje dosavadní líčení působí tak, že se ten mladý muž celé večery věnoval jenom odbornému výkladu a na naši dceru zapomněl, ale to by nebylo přesné. Vášeň pro jeho sbírky však přece jen trvá delší dobu a věnoval jí už tolik úsilí, že se to asi u filatelisty nedá s ničím porovnávat.
Když už jsem nabyla dojmu, že exkurze do světa známek je na konci a já už se zase ujmu péče o zpustlou domácnost, přinesl mladý muž nový kontejner. Byla v něm papírová platidla. Nejdřív jsem se lehce zachmuřila, ale rychle jsem ožila, když jsem si to slovo přeložila – vždyť jsou to peníze! Pro nás, ženy, ostatně neexistuje předmět, který by stál za větší pozornost, nemýlím-li se. My peníze také sbíráme, ale rychle je směňujeme za jiné příjemné artefakty jako jsou rtěnky, spodní prádlo či návštěvy kadeřníka.
Jakmile mladý muž otevřel svá alba u roku 1961, kdy jsem přišla na svět, měl mě opět v hrsti. Probudil se ve mně můj silně nostalgický sklon a já si vybavovala, jak mi babičky a tetičky kladly do dětských ručiček tří a pětikorunové papírové peníze (narodily se skutečně ve stejném roce jako já) anebo – to jen zřídkakdy - krásnou pětadvacetikorunu se Žižkou. A také jsem si vzpomněla na diskuse, které vypukly po roce 1971, když se objevila nová, nevzhledná, bankovka s husitskou tematikou. Jan Žižka totiž na původní bankovce měl zalepené pravé oko a na té novější oko levé. Tak o které vlastně ten náš bojovník přišel?
Rozplývala jsem se i nad hnědou desetikorunou s pionýrkami, která sice příliš krásy nepobrala, ale zato měla velkou výdrž. V oběhu byla opět od mého narození až do roku 1988! U klasické stokoruny s rolnicí a hutníkem, která měla na rubu krásně vyvedené Hradčany – a podle nich jí lidé říkali „Hradčana“, jsem si vybavila, jak si tatínek tyhle zelené papírky vždycky po výplatě přepočítával. Poměrně dlouho totiž neexistovala bankovka žádné vyšší hodnoty a na nízké mzdy pracujících ani nebyla zapotřebí.
Sbírku platidel mám již také úspěšně za sebou a navršené prádlo se možná dočká vyžehlení. Včera ale „náš“ mladík naznačil, že ještě neznáme jeho vůbec nejvymazlenější sbírku modelů autíček. V téhle oblasti jsem tedy opravdu netknutá. Rozlišuju pouze trabanty, škodovky a mercedesy a všechna ostatní vozidla pouze podle barvy. Zato dcera, o níž se koneckonců v téhle sběratelské hře jedná nejvíc, je vášnivý motorista. Tak jsem zvědavá, jak to s tou naší domácností nakonec dopadne.
