Proč ještě nejsi na facebooku?
Tak se mě před pár týdny už posté zeptaly mé dcery, proč ještě nejsem na facebooku, až jsem se tam zaregistrovala.
Proč ještě nejsi na facebooku?
Tak se mě před pár týdny už posté zeptaly mé dcery, proč ještě nejsem na facebooku, až jsem se tam zaregistrovala.
Nejsem tedy rozhodně nijak mimořádná. Jak jsem se dověděla, tahle síť má na 250 milionů uživatelů a jsou na ní lidi všech věkových kategorií. Osobně mám ovšem mnohem radši svůj soukromý pokojík, jehož myšlenku mi před čtyřmi lety vnutil jistý počítačový expert. "Hele, ty pořád chodíš na nějaký rozhovory a zažíváš spoustu zajímavýho, tak to piš k sobě na web," řekl asi takhle -a já mu to nevyvracela. Z pohledu "ajťáka" (pracovníka IT oddělení) jistě nudou netrpím. Zatímco on přijde každý den do stejné kanceláře a usedne ke stejnému počítači, já přicházím stále do nových místností, poznávám nové lidi, a často nevycházím z překvapení. Jenže, on už dneska i u toho jednoho stroje může komunikovat klidně s celým světem. Akorát, že virtuálně.
A tak si na svůj web píšu pěkně v poklidu o hercích, s nimiž jsem se setkala, někdy si na něco veřejně postěžuju, jindy pochválím. Jenže hned v zárodku jsem zjistila, že stejně trpím autocenzurou, protože nikdy nemůžu vědět, kdo si moje poznámky přečte a co to s ním udělá. Taky jsem zjistila, že už nemůžu polevit. Jakmile pár dnů nic nenapíšu, někdo si na to postěžuje a řekne, že ke mně přestane chodit. A to není zrovna příjemná představa - jako kdyby k vám někdo nešel na návštěvu jen proto, že nevíte nic nového. Jedna kamarádka mi zase vyčetla, že pořád píšu jen o kultuře. Cituju doslova: "To je samá kultura, nic o tobě a já jsem už totálně pakulturní. Jen jezdím na kole, na bruslích a ryju se v hlíně. Já ty slavný ksichty nějak nemusím. Kdybys psala, co vaříš, co dělaj tvý holky a tak, něco pro nás prosté burany, tak si piš, že to hltám."
Jenže to má svůj háček, milá Hani (nebudu prozrazovat, že ti táhne na šedesát, ale na bruslích válíš ohromně). Můj soukromý život je zcela nezajímavý. Mohla bych leda tak popisovat, že mám chřipku a cpu se paralenama, nebo že vařím polívku, peru a žehlím, a to mi fakt nepřijde moc vtipný. A o holkách? Ty si umí samy nejlíp popsat svoje životní okamžiky a mně by jedině vynadaly, proč to šířím do éteru. Ale abys neřekla, koukla jsem se pořádně na ten facebook, abych se inspirovala. A to jsem tedy žasla. Jedna pětadvacítka tam popisovala nedělní výlet do lesa. Pověsila na zeď, či jak se tomu říká, asi dvě stě fotografií, jak jde tím lese, tu vidí houbu, tu čmeláčka, tu upadl lístek či šiška ze stromu. To za našich starých časů jsme šli do lesa jen tak a nikde jsme to nevytrubovali. Tahle dívčina byla ale aspoň poeta. Zato jistý studentík tam popisoval téměř minutu po minutě, jak včera kalil a co následovalo. Nevyhýbal se naturalistickému líčení všech projevů, s nimiž jsme se dříve skrývali v té nejintimnější místnůstce, a pokaždé, když to na něj znovu přišlo, omluvil se na chvíli z facebooku, nahlásil, co jde dělat, a za chvíli už zase vesele pokračoval v líčení svých útrob. Tak nevím, milá Hani, čím bych ti udělala radost. Každopádně teď promiň, musím si jít napustit vanu a připravit si čistý pyžamo, takže se odpojuju...jo, a ty si zatím skoč třeba na facebook!