Nacházíte se zde: Úvod Texty Herci Bára Munzarová

Bára Munzarová

20. 5. 2017

Bára Munzarová: Můj otec je skvělý i v roli dědečka


S útrpným pohledem pozorovala Bára Munzarová své rodiče, když si stěžovali na nevýhody hereckého povolání. O to větší šok zažili, když se o pár let později vydala v jejich šlépějích.

Bára Munzarová: Můj otec je skvělý i v roli dědečka

S útrpným pohledem pozorovala Bára Munzarová své rodiče, když si stěžovali na nevýhody hereckého povolání. O to větší šok zažili, když se o pár let později vydala v jejich šlépějích.

Na skvělé herecké partnerství Bářiných rodičů Jany Hlaváčové a Luďka Munzara vzpomínají dodnes návštěvníci Národního divadla, kteří je viděli v jejich slavných společných výstupech v Našich furiantech nebo ve Lvu v zimě. Když se v roce 1990 Luděk Munzar dobrovolně se Zlatou kapličkou rozloučil, bylo z toho jeho publikum smutné. On to však viděl trochu jinak. Leccos se mu tehdy nelíbilo, ale dnes už od něj žádný názor neuslyšíte.

Posedlí touhou létat

Geny se nedají zapřít. Jak si jinak vysvětlit Bářinu dětskou touhu letět do vesmíru jako kosmonaut? V dospělosti si ji realizovala alespoň při moderování pořadu Mezi nebem a zemí, kde měla možnost hovořit s našimi nejlepšími piloty a ochutnat s nimi pocity, provázející akrobatické létání. Luděk Munzar se chtěl stát pilotem a tatínek ho v tom velmi podporoval. Nakonec si ale Luděk Munzar podal přihlášku na DAMU. Prý za to mohl profesor Skupa, který jednoho dne přijel se svými loutkami a Luděk byl pro divadlo ztracen. Okamžitě hlásky Spejbla a Hurvínka skvěle imitoval a kumšt, který dokáže druhé oslovit a pobavit, už mu nedal spát. Později si ovšem létání stejně vyzkoušel a je přesvědčený, že kdyby mohl začít svůj život znovu, touha stát se pilotem by nad herectvím určitě zvítězila.

Neklidná povaha herce dovedla i k dalším zálibám: k parkurovému skákání a k závodům automobilových veteránů. Jednoho takového – Tatraplán 602 – si dokonce sám postavil.

Tatínku, vyprávěj

„Vybavuji si úžasná nedělní odpoledne, když skončila pohádka v rozhlase a my se sestrou prosily: „Tatínku, vyprávěj, jaké to bylo, když jsi byl malej.“ Z tátových historek na mě dýchal přeneseně dávný život na vesnici i vztah k dědečkovi, kterého jsem sama už nezažila, a mně bylo tak svátečně, jako když pročítám nějakou krásnou pohádkovou knížku. Dědeček byl mlynář a hlavně samorost, který dokázal vymýšlet úžasné lotroviny. Humor ho neopouštěl ani za druhé světové války, když po nocích s tátou vytrhávali Němcům telefonní kabely, motali si je pod bundy a házeli do Labe. Druhý den se pak radovali z toho, jak Němci zuří. Když už se blížil konec války, dědeček zase rozestavěl nějaké klacky do příkopu, aby to vypadalo, že je tam spousta lidí. Když pak jeli Němci kolem, byli v tom příkopu zalezlí jen sami dva s tátou…,“ vypráví Bára Munzarová.

Luděk Munzar měl tři mladší sestry a byl odmalička zvyklý postarat se nejen o ně, ale i o krmení pro králíky a další domácí zvířectvo. „Jakoby se to teď u něj zúročilo, když se s přehledem stará o mou dceru Aničku. Je lepší než jakákoliv chůva a navíc jí předává moře lásky.

Rodiče se spolu našli

Jana Hlaváčová je o pět let mladší než Luděk Munzar, a tak není divu, že když ho kdysi potkala poprvé v letenských sadech, pozdravila ho nanejvýš zdvořile „Dobrý den, Mistře!“ Než se s ním ale setkala znovu a osudově, musela si projít kus cesty. Během svého plzeňského angažmá se provdala za kolegu Jiřího Michného. Do Národního divadla pak přišla jako mladá vdova s malou Terezkou a brzy zjistila, že Luděk jí bude nejen skvělou oporou na jevišti, ale i v soukromí. On sám už měl za sebou také jednu zkušenost s nepovedeným manželstvím, a snad proto byl jejich vztah dlouho jenom přátelský. Všichni kolem ale viděli, že ti dva se pro sebe vysloveně našli. Vzali se v roce 1969 na Zbraslavi. O dva roky později, 28. prosince 1971, k nim jako opožděný vánoční dárek přibyla dcera Bára.

Nikdy nevyhledávali bujaré večírky, věnovali se hlavně své práci a rodině. „Poznali se ve zralejším věku a oba už věděli, co chtějí. Na svém vztahu od začátku pracovali a dnes jim ho může každý závidět. Nedávno spolu byli na nějakém závodě na koních a mamka pak říkala, že jí bylo skoro až trapně, protože se spolu vodili za ruku. Já si ale myslím, že je to krásné, že jim je spolu pořád tak dobře,“ dodává Bára.

Jana Hlaváčová je pro Luďka také neocenitelnou oporou. Mohl se na ni spolehnout, když před několika lety vážně onemocněl. A Jana zase ví, že by to samé udělal on pro ni.

V klubu dobráků

Herecká hvězda Luďka Munzara zahořela okamžitě po jeho nástupu do prvního angažmá v Mladé Boleslavi. Hned po roce byl přijat do Národního divadla, což bylo v padesátých letech něco zcela mimořádného. Ze dne na den se mlynářský synek z venkova ocitl ve společnosti takových velikánů jako byl Zdeněk Štěpánek, Karel Höger nebo Jan Pivec. A záhy se také dostal do klubu dobráků, což byla vyhlášená partička herců, kteří si dokázali jeden z druhého dělat legraci a připravovat si malé žertíky i při práci. „Táta byl často přímo strůjcem těchhle záležitostí. Pamatuji se, jak jsme si se sestrou, když v televizi běžel seriál Sandokan, jely honem koupit bleděmodré tričko Sandokana. Táta si je od nás vzal, oblékl si ho pod kvádro, v němž hrál ve hře Páni Glembajové, a úplně odrovnal jednu starší kolegyni, když si to kvádro v nestřežený okamžik na jevišti rozepnul. Spoustu veselých kousků měl táta rozehraných s Bořivojem Navrátilem. V jedné hře měl pan Navrátil, který je jinak plešatý, vlasy přilepené rovnou k čepici a táta k němu přistoupil a křikl na něj: „Smekni před vladařem.“ Když Bořek napoprvé neposlechl, táta příkaz opakoval, a jemu nezbylo, než sundat pokrývku i se kšticí. Bořek to chtěl tátovi nějak vrátit a strhnout mu příště na jevišti jeho nalepený vous. Jenže k tátovi se to nějak doneslo, a tak si pracně půl hodiny před představením kreslil vousy čárku za čárkou a Bořek mu pak šátral po bradě a vztekle křičel: „Bože, von je má namalovaný!“

Zpátky k pramenům

V posledních letech si Luděk Munzar párkrát vyzkoušel profesi režiséra. Podle Báry si s vlastními režijními nápady vystačil i mnohokrát v minulosti, když skutečného režiséra nic nenapadlo. Ale tentokrát šel do této profese naplno a nejprve režíroval vlastní manželku a další herce ve hře Smíšené pocity a posléze kromě jiných svou dceru v Divadle na Vinohradech v inscenaci Dáma není k pálení. „Tohle představení jsem dohrávala už jako těhotná. Byl tam takový okamžik velkého smíchu, který se měl zlomit do pláče a jednou se mi stalo, že mi během vteřiny v hlavě projela myšlenka, proč se vlastně tak drásat, jak k tomu to děťátko v bříšku přijde. Nakonec ale přírodní pud přemohla profesionalita a já se z té prohry nad sebou, že to nedokážu nezahrát, doopravdy rozplakala. Můj kolega Honza Šťastný chudák nevěděl, jestli se mi udělalo špatně; hlediště ale úplně ztichlo, dámy vytahovaly kapesníky a představení mělo ten večer nečekanou atmosféru…“

Velký ohlas měl Luděk Munzar v roli průvodce, kterým stal v seriálech o rozhlednách a památných stromech a také o řekách a pramenech. „Táta je skutečný vodňák. U řeky vyrůstal, odmalička v Labi chytal ryby, zachraňoval kamarády před utopením. I maminku, která dřív k vodě vztah moc neměla, naučil plavat tak dobře, že ji najdete v našem zahradním bazénu dovádět ještě i v půlce listopadu.“ Velký přepych

Bára Munzarová dobře ví, že zažívá ohromný přepych. S výchovou Aničky jí pomáhá její otec, jeden z nejlepších českých herců 20. století. A nejen ve společném domě, ale i na jevišti Divadla na Vinohradech se setkává s další skvělou herečkou, svou maminkou. Hrály spolu už ve filmu Vůně vanilky, kde jí maminka musela podle scénáře poprvé v životě vlepit facku.

„Když jsem nastoupila do Divadla na Vinohradech do role Gvendolíny v představení Jak je důležité míti Filipa, tak mi maminka hrála maminku. Chudák měla větší trému než já, protože se bála, jak ten svůj úvodní krok zvládnu. Já ale v takových momentech, kdy je na mě ze všech stran vyvíjen tlak, přepnu a rozlije se ve mně stoický klid. Možná je to nějaká obranná reakce organismu, kterou mám po tátovi. Ten dokáže ve vypjatých situacích zůstat úplně klidný,“ dodává Bára. Její rodiče jsou důkazem, že ani ve velkém kumštu nemusí být rodina překážkou, spíš naopak. Ona sama by si přála, aby se jí to v životě také podařilo.

Box:

Bára Munzarová se narodila 28.12.1971. Studovala DAMU v ročníku s dalšími dětmi slavných rodičů: Kristýnou Frejovou, Sabinou Remundovou, Sašou Rašilovem (absolvovala 1995). První angažmá nastoupila stejně jako kdysi její maminka v plzeňském divadle, kde během 5 let dostala mnoho krásných rolí (Maryšu, Desdemonu, Varvaru). Ve filmu Vůně vanilky si zahrála Onč, v seriálu Místo nahoře novinářku Romanu Kadlecovou, v Šípkové Růžence Miladu. V současné době hraje v seriálu Ordinace v růžové zahradě. S hercem Jiřím Dvořákem má dceru Aničku.

Zpět na přehled

Nahoru