Nacházíte se zde: Úvod Texty Herci Daniela Kolářová

Daniela Kolářová

20. 5. 2017 Fotek 2

Daniela Kolářová se už podruhé stala manželkou Zdeňka Svěráka. Poprvé před třiceti lety v komedii Na samotě u lesa, podruhé nyní ve filmu Vratné lahve.

Daniela Kolářová se už podruhé stala manželkou Zdeňka Svěráka

Láska v jiné podobě

Před neuvěřitelnými třiceti lety si zahrála Daniela Kolářová poprvé manželku Zdeňka Svěráka v komedii Na samotě u lesa. A nyní se jí stala podruhé ve filmu Vratné lahve.

Jaký je to pocit znovu pracovat s panem Svěrákem?

Zdeněk Svěrák je tím vzácným druhem člověka, se kterým můžete při setkání po třiceti letech pokračovat v dialogu, jako byste se vídali každý den. A mě moc těší, že mi se svým synem nabídli roli Elišky. Některé situace ve Vratných lahvích jsou volným pokračováním scénáře Na samotě u lesa.

Zkuste pár slovy vyjádřit, o čem jsou Vratné lahve.

O lásce. O úzkostech, které nás nečekaně přepadají ve věku kolem šedesátky a výše. I o tom, jak řešit stav nazývaný „být v důchodu“.

Myslíte, že láska v téhle životní etapě může být také krásná?

Je to láska v jiné podobě. Mezi dvěma lidmi je spousta společně prožitých okamžiků, o kterých už ani nemusí mluvit, a právě ty bývají nejcennější.

Vzpomenete si ještě na dobu, kdy jste natáčela komedii Na samotě u lesa?

Když se mě někdo zeptá, co jsem v nějakém roce dělala, vždycky si pro sebe říkám: to tehdy bylo staršímu synovi tolik a tolik a mladší ještě nebyl, nebo jsem ho právě čekala…Komedii Na samotě u lesa jsem stejně jako Léto s kovbojem točila, když byly Šimonovi necelé dva roky. Vydobyla jsem si pracně nárok mít ho při natáčení s sebou. Při zimní dotáčce „Samoty“ jsem už čekala Matěje.

Asi jste nepatřila k těm herečkám, které by řešily, zda dát přednost kariéře nebo dětem?

Od patnácti jsem věděla, že chci mít děti. Vzpomínám si, jak mi jeden starší kolega v divadle vynadal, když jsem čekala první dítě. A ono to tak bývalo, že nebylo „normální“ mít děti. Prý proto, že mateřství by herečku vzdalovalo nárokům profese. A co vím, i učitelky se nesměly vdávat a mít děti.

Jak jste jako dvojnásobná matka zvládala svou práci?

Občas to bylo hodně náročné, ale měla jsem štěstí. Manželova „teta Mádřinka“, která pečovala o něj, když byl malý, to samé udělala pro naše syny.

A jaké bylo vaše dětství?

Prožila jsem ho téměř celé v Karlových Varech, kde maminka pracovala v účtárně divadla. Jaké to ve skutečnosti ve Varech bylo, jsem si uvědomila až daleko později, když už jsem tam nežila. Že jsem to měla jen pár kroků do lesa, že zimní sporty byly na dosah ruky. A vůbec nejvíc se mi líbilo v karlovarském divadle. Chodila jsem tam často a jednou jsem objevila, že úplně dole pod orchestřištěm šumí a hučí voda. Ona totiž hned vedle divadla teče řeka Teplá. Ještě teď, když se někdy do karlovarského divadla dostanu, jdu si to magické šumění poslechnout.

V karlovarském divadle jste si také prvně přičichla k jeho vůni, když jste se tam ocitla na jevišti.

Ano. Jednou pan režisér Škobis maminku požádal, jestli by si mě mohl vypůjčit do pohádky Císařovy nové šaty. Pak se to opakovalo častěji a já divadlu nadobro propadla.

Studovala jste DAMU v letech 1964 až 1968. To byla asi docela šťastná doba?

Škola byla proti dřívějšku ohromně liberální. Seznamovali jsme se s autory, kteří byli ještě nedávno zakázaní, chodili jsme na filmy nové vlny a na jazzové koncerty.

A také jste se seznámila se svým budoucím manželem Jiřím Ornestem. S kým jste ještě byla v ročníku?

S Láďou Potměšilem, Hankou Maciuchovou, Ivanem Vyskočilem, Petrem Svojtkou, Radkou Fiedlerovou, Járinou Pokornou…

V jednom rozhovoru jste se zmínila o tom, že jste zažila pruderní výchovu. Bylo těžké se z toho vymanit?

Strachy jsou hlavně v hlavě. Máte tam usazené všechno, co do vás odmalička tlučou – co se smí a co se nesmí. Například sex byl naprosto tabu. Jediné, co mi bylo sděleno, je, co obnáší menstruace. Dál bylo všechno na nás holkách – jestli se budeme chovat slušně nebo z nás budou rajdy. S tou pitomou pruderií pak bojuje člověk celý život. A fakt je, že při reklamě na „vložky s křidélky“ jsem se přistihla, že se červenám.

Určitě jste ale právě díky téhle vlastní zkušenosti byla liberální matka.

Zjistila jsem, že vymezování se vůči rodičům je vlastně negativní způsob. Snažila jsem se své děti povzbuzovat, nabízela jsem jim všechno možné – aby si svobodně vybraly, co budou chtít dělat. Když se ohlédnu, určitě jsem ale nebyla dokonalá.

Už během studií jste natočila první film Soukromá vichřice. Jak jste prožívala svou premiéru?

Žádné červené koberce, žádné reklamní kampaně, žádná pompa. Prostě se film někde poprvé promítl…a já dokonce ani na premiéře nebyla. Pak vycházely různé recenze…Samotné natáčení byla pro mne srážka s „filmařinou“. Netušila jsem, jak dlouho se staví záběr, zasvěcuje, že se točí na přeskáčku, že se točí i v noci. Naštěstí režisér Bočan byl laskavý a tolerantní k mé vyděšenosti.

Podobně příjemná atmosféra čiší i z dalších vašich filmů, z Léta s kovbojem, či z Noci na Karlštejně. Čím to, že ty filmy byly tak laskavé a že i dnes hladí po duši?

Měla jsem na ně asi štěstí. A je ověřený fakt, že ve zlých dobách se dokáží někteří lidé chovat úžasným způsobem. A rozhodně to uměl režisér Ivo Novák a kameraman Milič při natáčení Léta s kovbojem, stejně jako režisér Podskalský. Dokázali kolem sebe sestavit pracovní tým, se kterým bylo potěšení pracovat. Návrat do reality býval o to horší, oč jsem se cítila svobodněji při natáčení. A navíc nikdo nemohl počítat s tím, že ty filmy uvidí diváci mimo Československou republiku.

A jaké to bylo v divadle?

Měla jsem kliku, že první dvě sezony jsem strávila v Divadle S.K.Neumanna v Libni (dnes Divadlo Pod Palmovkou), kde se o mě Jan Strejček jako správný divadelní šéf staral, abych měla práci a abych se jako „nové ucho“ dostatečně na jevišti „otřískala“. Pak mi režisér Jaroslav Dudek nabídl hostování v Divadle Na Vinohradech v Gorkého Měšťácích a od té doby jsem tam v angažmá. Na začátku jsem měla dušičku staženou, protože jsem dostala místo v šatně po Vlastě Chramostové. A to bylo svým způsobem pro mne zavazující a považovala jsem to za tichou dohodu mezi námi.

Soubor Vinohradského divadla se v posledních letech obměnil.

Kolikrát se říká – jeden odejde a nahradí ho druhý. Opak je pravdou. Někteří z milých kolegů a kolegyň mi moc chybí. Miloš Kopecký, Vlastimil Brodský, Pepíček Bláha, Karolínka Slunéčková, Jiří Pleskot – ti všichni jsou nenahraditelní, protože to byli originální lidé. Jak jsem zmínila tísnivou atmosféru sedmdesátých let, ve Vinohradském divadle se občas objevil i „anděl noblesy“. A za to děkuji některým starším kolegům a také režiséru Jaroslavu Dudkovi.

Nechybí vám také Jaromír Hanzlík, který v divadle není už 13 let?

Ještě pořád mě neopustila představa, že bychom si spolu mohli zahrát. Třeba taková příležitost ještě přijde…

Vizitka

Daniela Kolářová se narodila 21.9.1946 v Chebu. Po absolvování DAMU v roce 1968 nastoupila do Divadla S.K.Neumanna, od roku 1971 je členkou Divadla Na Vinohradech. V letech 1990-2 byla poslankyní České národní rady. S hercem Jiřím Ornestem má syny Šimona a Matěje. Hrála například ve filmech Soukromá vichřice, Slasti Otce vlasti, Noc na Karlštejně, Setkání v červenci, Léto s kovbojem, Na samotě u lesa, Obecná škola, Oběti a vrazi. Vidět ji můžete ve Vinohradském divadle ve dvou hrách: Jistě, pane ministře a Scény z manželského života, v Divadle Komedie v představení U cíle, Předtím/Potom a Petra von Kantová, ve Švandově divadle v Podzimní sonátě.

Zpět na přehled

Fotogalerie

Nahoru