Karolína Slunéčková

O budoucnosti syna Karolíny Slunéčkové zřejmě rozhodla její přítelkyně Jiřina Jirásková

Facky z lásky

Karolína Slunéčková patřila k nejoblíbenějším herečkám Vinohradského padla. Dodnes tam na ni vzpomínají. Byla jako sluníčko, které bohužel zbytečně brzy přestalo svítit…

Odmalička trávil Rudolf Vodrážka hodně času v padle. Není pu. Jeho tatínek téhož jména hrál ve Wolkerově padle pohádky pro děti přes den a jeho maminka Karolína Slunéčková hrála ve Vinohradském padle pro dospělé večer. Mezitím měli rodiče zkoušky, natáčení, zkrátka typický herecký „blázinec“. Ale Rudovi se to líbilo. „Nikdy jsme neměli žádný pevný řád a také nikdo nevyžadoval pravidelně teplé večeře. Dlouho s námi bydlela babička, která se starala o domácnost. Když zestárla, prostě jsem některé povinnosti převzal já. Připadalo mi to úplně přirozené a jsem rád, že i já mám podobně volnou profesi,“ vypráví Rudolf Vodrážka.

Odešla s kufrem a s peřinami

Když se Rudolf v roce 1960 narodil, žili už oba rodiče v Praze. Karolína se se svým manželem poznala během studií na DAMU. Byl o dva roky starší a možná k němu tehdy vzhlížela jako ke zkušenějšímu. Vedla si deníky - její syn je nazývá pocitovníky - v nichž se vypisovala ze svých pochyb a obav, zda hereckou profesi zvládne. Sice se narodila v Kladně, ale své dětství strávila v Ústí nad Labem, kde její rodiče měli hospodu. Když viděli, že Karolína tíhne k tanci a k předvádění se, poslali ji v patnácti do Českých Budějovic za herečkou Věrou Petákovou. „Vyrukovala jsem s dvěma velkými kufry – v jednom peřiny, v druhém šaty a zbytečnosti, které jsem nikdy k ničemu nepotřebovala. Měla jsem na sobě kostkovaný kostýmek, žluté tričko, strašně dlouhou sukni, malý kufřík, v něm jídlo, pletení, knihu a kabelku… Velmi dobře si pamatuji na okamžik, kdy se vlak rozjížděl a na nástupišti stála moje zlatá máma s tatínkem. Měl staženou čepici hluboko do čela, to snad proto, aby mu nebyly vidět slzy,“ zapsala si Karolína do svého deníčku. Od té doby začala její pouť za samostatností. Když pak přišla do Prahy mezi mladé umělce, nikoho neznala, neměla žádnou protekci, ale touha stát se herečkou byla natolik silná, že její určitou plachost a uzavřenost zahnala.

Syn jí dělal doprovod

„Chodil jsem za mámou do Vinohradského padla strašně rád. Doteď si pamatuji, jak to vypadalo v její šatně. Seděla tam s ní Hanička Maciuchová, Jiřinka Jirásková, Nina Popelíková a po ní Eliška Balzerová, Iva Janžurová a jeden čas také Dáša Veškrnová. Často je navštěvoval Pepík Bláha, pan Brodský a Jiří Pleskot a je jen škoda, že hovory, které tam vedli, nikdo nezaznamenal,“ říká Rudolf Vodrážka.

Sám se na jevišti ocitl jen jednou, asi v pěti letech, a zažil přitom tak hroznou trému, že od té doby pobýval nejraději v zákulisí a pozoroval při práci techniky. Když byl starší, rád maminku doprovázel po představení domů. „Bydleli jsme u Vinohradské vodárny, asi deset minut od padla, a abych si mámu užil, chodil jsem jí naproti. Dodnes si proto z většiny her, v nichž hrála, pamatuju závěrečné scény, které jsem viděl nejčastěji.“

Ruda byl celkem bezproblémový kluk, prý typický dvojkař. „Snad jen jednou jsem na základce chytil kouli z dějepisu a máma z toho byla smutná. Paní učitelka mě druhý den vyvolala na opravu, já se to nestihl doučit, a přilítla druhá pětka. Máma se kvůli tomu tehdy rozbrečela. Nechtěl jsem, aby se trápila a nakonec jsem to napravil. Nikdo mě kvůli známkám netrestal, byl to prostě můj pocit zodpovědnosti, který ve mně zřejmě rodiče vypěstovali. Pohlavky u nás sice někdy lítaly, ale byly vždycky „dobře míněné“. Věděl jsem, že to máma tak nemyslí, byla jenom hodně energická.“

Proč se stal střihačem?

Největší přítelkyní Karolíny Slunéčkové byla Jiřina Jirásková. Často se navštěvovaly – Karolína se svými Rudolfy jezdila za ní a jejím partnerem Zdeňkem Podskalským do Malenic a Jiřina se Zdeňkem zase za Karolínou na chalupu do Lnářů. „Vím, že se máma s Jiřinkou o mně také radila. Neměl jsem žádné vyhraněné zájmy, studoval jsem gymnázium, a máma nevěděla, co bych měl dělat dál. A zřejmě to byla právě paní Jirásková, kdo vyslovil myšlenku, že bych mohl jít na FAMU studovat střih. Vůbec jsem netušil, co to obnáší. A tak jsem po gymplu šel na rok pracovat do Krátkého filmu, abych se se střihem seznámil. Měl jsem štěstí na skvělou paní střihačku Miladu Sádkovou, od níž jsem se hodně naučil, a i díky ní jsem se na FAMU dostal hned napoprvé. Počítala tehdy s tím, že po škole do Krátkého filmu nastoupím, ale já jsem se mezitím seznámil s televizními technologiemi a těm jsem propadl.“

Deset let pracoval Rudolf Vodrážka v České televizi jako střihač a posléze i režisér hudebních pořadů, dnes dělá totéž, ale na volné noze. V televizi se také poznal se svou manželkou Janou, jinak asistentkou zvuku, s níž vyženil dvě děti a spolu mají syna Kryštofa, kterému je nyní třináct let.

Nejkrásnější nohy

Karolína Slunéčková neměla příliš štěstí na filmové role, v padle ale okouzlovala jako Margareta v Kočce na rozpálené plechové střeše, jako Luisa v Brouku v hlavě či jako Birdie Hubbardová v Lištičkách. V televizi také existují záznamy z besed, kde na sebe okamžitě dokázala strhnout pozornost svým humorem a jiskrným vyprávěním. Uměla bavit společnost, ale stejně tak si uměla „zavařit“, když řekla nahlas a od srdce svůj názor či jadrnou poznámku. „Vnímám svět srdcem a není pu, že si občas nabiju ústa. Teprve potom si uvědomím, že existuje taky rozum. Utěšuji se tím, že co mi Pán Bůh nedal na mozkových závitech, to mi vynahradil na intuici,“ řekla kdysi o sobě.

Jaká ještě byla? Ráda chodila po obchodech a nakupovala oblečení; její slabostí byly obzvlášť boty, šátky a klobouky. Snad proto je málokdy na fotografiích zachycená bez nějaké pokrývky hlavy. Vázala si na hlavu nejrůznější šátky, během večírku u Zdeňka Podskalského v jeho proslulé malostranské věži je zase vyfocená v kožešinové čepici. Nejkrásnější prý měla nohy. Hana Maciuchová vzpomíná, jak ji jako hereckého benjamínka zasvěcovala do toho, jak se dá na jevišti kouzlit s tělem. Karolína chodila a tančila s obrovskou grácií a tím poutala pozornost obecenstva bez ohledu na to, jak velkou roli zrovna v představení hrála.

„Doma jsem byl často svědkem toho, že se rodiče učili texty. Přecházeli po bytě, nebo na chalupě odcházeli se scénářem do lesa…Nikdy jsem ale nevnímal, že by se nějak trápili, že by o své práci pochybovali. Možná to přede mnou máma jenom dobře skrývala. Jediné, co maskovat neuměla, byl strach z nemocí. Když onemocněla její kolegyně Nina Popelíková, začala mít jakousi předtuchu, že se jí to stane také. Nevím, jestli si to psychikou přivolala. Je pravda, že byla kuřačka a že na rakovinu plic zemřel i její otec. Odešla v pouhých devětačtyřiceti letech, rok po smrti Niny,“ dodává Rudolf Vodrážka. Bylo mu tehdy třiadvacet a ještě studoval. Zůstal sám s tátou ve vinohradském bytě. Pak se oženil a tatínka vzal s sebou do domu v Tróji. Rudolf Vodrážka starší ještě zažil vnuka Kryštofa a nějaký čas ho dokonce vodil do „svého“ padla Jiřího Wolkera, než se změnil jeho název i repertoár. Zemřel v roce 2001 a je stejně jako Karolína pohřben na hřbitově ve Lnářích na Strakonicku.