Dědictví koruny české

V časopise Dědictví koruny české se mnou udělala krásný rozhovor Líba Hubičková. Nedalo mi, abych se s vámi o něj nepodělila. 

Na besedě u Blanky Kovaříkové, spisovatelky a novinářky, o světě přítomném, minulém a budoucím, a o černobílých lidech

Je dlouholetou novinářkou; ale nejen to, má za sebou i řadu velmi úspěšných publikací. Velebí ji čtenáři časopisu Vlasta, kde vytvořila a stále obohacuje nejčtenější a nejoblíbenější rubriku „scéna – retro osudy“; tedy objevné a kultivované články o osobnostech minulých dob, které bez nadsázky šperkovaly naši kulturní a uměleckou scénu.

Tak jako novinářku, velebí ji také čtenáři jejích knížek, do nichž opět vložila vzpomínky hereckých špiček nebo vzpomínky jejich blízkých (pokud již samy nejsou mezi námi) na ně i na dobu, v níž žili.

Podivné. Vždyť „návraty“ jsou obvykle příznačné pro nostalgické pamětníky odcházejících generací, kteří se nedokáží či nechtějí orientovat v současném světě. Ale vy...? Co vás k tomu vede? Sama prozrazujete ve vlastním curriculum vitae o svém narození: „Učinila jsem tak v příhodný den: na dušičky neboli na Památku zesnulých 2. listopadu 1961. A od té doby chodím ráda na hřbitovy a věřím v posmrtný život a existenci duší.“ Co vás k těm „návratům až za hroby“ přitahuje?

Odpovím trochu obloukem: Asi před třemi lety jsem zpovídala Terezu Brdečkovou, dceru známého filmového scenáristy Jiřího Brdečky. Vyrůstala v intelektuálním prostředí, ve společnosti staršího otce a jeho přátel, naslouchala odmalička hovorům tatínka s Jiřím Trnkou, Janem Werichem a dalšími osobnostmi. Svěřovala se mi, že vlastně neprožívala žádné typické dětství a víc než se svými vrstevníky trávila čas se staršími lidmi. Navíc maminku měla v domácnosti, takže ji minuly i zážitky ze školní jídelny – a někdy jí to bylo dokonce líto. Musím říct, že mi mluvila z duše, i když můj starší tatínek neměl tak slavné přátele a do školní jídelny jsem chodila odjakživa, protože maminka pracovala na píchačky a navíc vaření nebylo zrovna její hobby. Ale zřejmě už to, že si se mnou můj tatínek povídal jako s dospělou, rovnocennou partnerkou, že mi vykládal o politice, o historii nebo třeba „jen“ o životě, mě nějakým způsobem navigovalo. A další zásluhu na tom, že jsem si zamilovala historii a obzvlášť Prahu magickou a starobylou, měl Karel Novotný, náš soused, jinak v té době nadšený člen spolku Vltavan (jeden z mála, které přežívaly i v době normalizace; existuje dodnes), který mě jako malou holku vodil po městě, ukazoval mi staré knihy (např. Ottův slovník naučný), pouštěl staré šelakové desky – a to všechno v mém předškolním věku, kdy, věřím, že je člověk nejvnímavější. A jelikož se to vše odehrávalo v poněkud omšelém a oprýskaném secesním domě na rozhraní Vyšehradu a Nuslí, myslím, že už není třeba víc dodávat. Všechny volné chvíle jsem trávila na Vyšehradě, který byl v šedesátých letech poměrně zpustlý a turisty absolutně nenavštěvovaný, takže pravý ráj pro romantickou duši. 

V první třídě, kam jste roku 1968 chodila (jak opět vyplývá z onoho životopisu) „v těsném závěsu se sovětskými vojáky, kteří se projížděli v obrněných transportérech...“ vás paní učitelka učila slušně zdravit a smrkat do kapesníku; „ale v září o rok později nám vysvětlila, že oslovení »paní« není dost dobré a od teď jí raději máme říkat »soudružko«.“ Kdy

a kde jste si tedy poprvé „přičichla“ k vábným vůním historek a lidských osudů minulosti? Jistě ne v hodinách normalizačního dějepisu...

A vidíte – zrovna na tu paní učitelku Pacovskou ze základní školy v Botičské ulici vzpomínám s láskou. Z jejího výkladu bylo jasně cítit, jak se jí protiví, že nás má přeučovat novému pozdravení. Ona ta škola – mimochodem moc hezky na ni ve svých knížkách vzpomíná někdejší žák Adolf Branald – byla tak trochu ve stínu, jaksi domácká. Chodily do ní děti z Nuslí, Podskalí a z Vyšehradu, které většinou patřily k těm sociálně slabším, ale o to zas charakternějším. Dokonce i dějepis se tu učil docela kvalitně – zvláště antické Řecko a Řím v podání pana učitele Sýkory ve mně uvízlo navždy. Ředitel Karban měl rád fotbal a jeho sportovní duše mu nedovolila jiné tresty než nás vytahat za uši či na nás zvýšit hlas. Socialismus sem pronikal jen okrajově, anebo jsem ho tu jako dítě zkrátka ani moc nevnímala. O to kontrastnější prostředí jsem poznala v letech 1976 až 1980 v gymnáziu Nad štolou, které bezprostředně sousedilo s kachlíkárnou ministerstva vnitra. A ten duch jako by do té školy proskočil. Tady už skutečně výklad dějepisu nestál za nic. Následovala fakulta žurnalistiky, kde jsem měla to štěstí, že jsem první dva roky zažila osvícenou výjimku mezi kantory, a sice docenta Vladimíra Kováříka, úžasného pána, který vodil studentům na besedy své kamarády – herce a spisovatele – a vnesl do šedivých poslucháren kouzlo starých dobrých mravů. Náš milovaný učitel pro nás studenty připravoval literární večery ve Viole a podepisoval do úmoru své právě vydané Literární toulky Prahou, z nichž čerpám při své práci dodnes.

Bohužel nás po druhém ročníku opustil. Navždy... Určitě měl na mě silný vliv. Také jeden z prvních, koho jsem zpovídala, byl spisovatel a bývalý děkan fakulty Jiří Marek, kterého docent Kovářík přivedl na besedu.

„Jmenuji se Blanka (prý po manželce Karla IV., čehož si považuji)...“ upřesňujete také ve své přívětivé a vtipné zpovědi. Táži se proto, jestli i toto napojení na jednu z největších epoch našich dějin nestálo tak trochu u kolébky vašeho zájmu o minulost?

Obdivuji vaši fantazii, ale to byste se musela zeptat mé maminky, která si v těhotenství četla životopis Blanky z Valois a osud té ženy ji zaujal. Karel IV. byl beze-sporu jednou z největších postav naší historie, ale mou ženskou zvědavost skoro víc přitahují jeho čtyři manželky – právě proto, že jsou v pozadí a tolik se o nich neví. Nicméně stály po jeho boku při všech jeho rozhodnutích... Mívám to podobně i v případě slavných herců. Zajímá mě, jaké měli zázemí, kdo byli jejich nejbližší, jak se vzájemně ovlivňovali apod. Raduji se pak z každého drobného objevu, informace, která ještě nebyla zveřejněna... Z takových střípků pak znovu skládám mozaiku osobnosti, o které se zdánlivě ví všechno – a ono přeci ne! 

Na jiném místě životopisu vyznáváte: „Miluju svou rodinu, kavárny, starou Prahu, voňavou Provence, sluníčko, Boženu Němcovou a Meryl Streepovou. Nesnáším zlo a hloupost, zvlášť když se sejdou pohromadě.“ Co pro vás znamená stará Praha? Cítíte či vnímáte její atmosféru stále stejně? Nebo je dnes jiná než byla za vašeho dětství a mládí?

Praha mého dětství, to jsou šedesátá a sedmdesátá léta. Oprýskané domy, šedé fasády, stažené rolety na mnoha obchodech, tmavé, mírně zatuchlé koloniály, pavlače, společné záchody, kouřící komíny, ale zároveň ohromný genius loci, kterému se v tom určitém marasmu neobyčejně dařilo. Na každém rohu Starého Města na vás číhalo cosi tajemného. Malá Strana byla zabydlená starousedlíky, lidé se navzájem znali, potkávali se u řezníka, zelináře či trafikanta, hospůdky byly plné štamgastů...

Vybavuji si obrazy Kamila Lhotáka, který zachycoval malé dílny na pražských perifériích. I to byla Praha mého dětství. Tyhle dílny přežívaly na rozhraní Vyšehradu a Nuslí donedávna – než je nahradily novostavby. Jako dítěti se mi nezdály nijak krásné, Dodnes mi chybí. Podobné je to se sběrnými surovinami. Jako dítě školou povinné jsem tam nosila balíky s novinami a rychle jsem utíkala pryč, dnes bych si všímala figurek typu Hrabalova Hanti, ale i často pitoreskních míst, kde se sběrny nacházely.

Nesmím zapomenout na dojem z Železničního mostu, po němž jsem často přecházela a vnímala celým tělem kolem projíždějící vlaky, a také převozníka Vostrovského, jenž převážel pocestné na Císařskou louku. Býval tam bazének a vzrostlé topoly – podobné prostředí jsem v dospělosti nalezla na Štvanici, kde bylo koupaliště až do nedávných povodní v roce 2002.

Když si ale prohlížím staré fotografie prvorepublikových plováren na Vltavě, muselo to všechno být ještě mnohem malebnější. Pražané žili většinu času ve svém městě, nemuseli ho opouštět ani o víkendu – našli v něm dostatek zábavy i příležitostí pro rekreaci. Je zvláštní, že zatímco dětství jsem prožívala pod Vyšehradem, dospělá léta prožívám v podobně historické lokalitě Petrské čtvrti. Bohužel jsem tu byla svědkem už tolika hrubých zásahů do její struktury, včetně bourání Špačkova domu či výstavby Palladia a proměn mnoha domů na bankovní ústavy a hotely, že mi to poněkud zastírá i evidentně pozitivní změny – například citlivou úpravu bývalého hřbitova u kostela sv. Petra, kde je dnes úhledný parčík.             

Vaše publicistické práce – ať už zpočátku v deníku Noviny, v týdeníku Národní listy, v páteční příloze Večerníku Praha, ve Večerce a nyní v časopise Vlasta – jsou jednoznačně výsledkem klasické (žel, dnes už ojedinělé) žurnalistické tvorby a poctivého řemesla. Ale co Blanka Kovaříková jako spisovatelka? Kolik knížek vám už bylo vydáno... a na jaké téma?

Moje dcery si našly pro mou práci pojmenování. Říkají: „Ty píšeš o těch černobílých lidech.“ Vyvinulo se to časem, postupně – určitě i zásluhou novin a časopisů, které zmiňujete. Kdyby mi osvícení šéfredaktoři (šéfredaktorky) nedali prostor k publikování těchto materiálů, sotva bych se ke knížkám propracovala. Články byly jakýmsi prostředníkem k tomu, abych se určitým tématům mohla potom věnovat hlouběji, vracet se k nim, dál je rozpracovávat.

Hluboce mě rozčilují někteří kompilátoři, kteří zneužívají naivity určité vrstvy čtenářů, jimž předloží líbivou obálku s tváří slavné herečky a uvnitř jim nabídnou opsané či odněkud vypreparované texty, aniž by se namáhali uvádět zdroje. Znám dokonce jednoho autora, který si napůjčoval prvorepublikové Kinorevue a dobové rozhovory přepsal tak sugestivně, že na první pohled působí, jakoby je s herečkou vedl on sám. Způsob práce ale vyvěrá z podstaty každého z nás, z naší povahy.

Někdy se sama na sebe rozčiluji, že tak úzkostlivě lpím na ověřených faktech, ale o tom by žánr literatury faktu přece měl být. Zatím mi vyšly dvě knihy o legendárních hercích a herečkách Herecké balady, Herecké romance (obě již ve dvou vydáních), knížka o potomcích slavných Jak se dědí sláva, a Rada Vacátko a jeho hříšní lidé. To je zatím moje největší práce, která se zabývá nejen známým seriálem Hříšní lidé města pražského, ale hlavně osudy skutečných detektivů první republiky, kteří posloužili autorům seriálu jako předlohy. Při sbírání materiálu jsem zažila tolik neopakovatelných momentů, poznala tolik příjemných, skromných a inteligentních lidí, že psát tu knihu byl vlastně dar. Díky tedy za něj.

Když jsem zpovídala potomky policejního rady Vacátka (ve skutečnosti Vaňáska), Mrázka (ve skutečnosti Tučka) a dalších, uvědomila jsem si, že jejich rodiny uchovávaly cenné písemnosti o nich někde ve spodních šuplících svých stolů z úcty k nim, ale zároveň s pocitem, že to už nikdy nikoho kromě nich nebude zajímat. Když najednou zjistili, že o jejich předky někdo projevil zájem, radostně se o své znalosti podělili. To se nestává často, ale zároveň to dokládá onu známou skutečnost, že minulost, současnost a budoucnost spolu úzce souvisejí. Souvisíme i všichni navzájem – naše osudy jsou propletené mnohdy tenkými, neviditelnými nitkami. Proto je tak hloupé se o minulost nezajímat nebo ji dokonce odmítat, ničit její stopy. Ztrácíme tím i svou vlastní identitu. Kolikrát si říkám, že dnešní éra mobilů a mailů jakoby nahrávala tomu, že už nás nebude zajímat nejen hluboká minulost, ale ani včerejšek. Vše bude smazáno, zapomenuto. Nezbudou po nás dopisy, fotografie... digitální nosiče jsou nespolehlivé, netrvanlivé. Jako bychom si o to sami koledovali. Takže jediné, co zbude, budou obrovské betonové kolosy nákupních center a spletité dálniční sítě. Ale třeba se mýlím a podléhám přehnanému pesimismu.

Postřeh vašich dcer o černobílých lidech, kteří vás vábí a přitahují vaši publicistickou pozornost, mi připadá docela trefný a dokonce symbolický: Domnívím se totiž, že i doba, kterou kdysi prožívali naši předkové, byla černobílá; totiž s jasnými pravidly a řádem... třeba i pro morálku, což nepřipouštělo šedé zóny, únikové cesty, neviditelné ruky trhu, tunelové exily... Lidé i jejich konání bylo povětšinou čitelné a zřetelné: Dobré nebo nedobré. Mravné nebo nemravné. Smyslupné či nicotné... A takto černobílý svět bychom dnes měli alespoň připomínat, když už ho nelze ve vší plnosti žít.  

Za pěkné popovídání děkuje

Libuše Hubičková