Vlakem z Káhiry do Luxoru
Možná vám někdy přišla mailem také dojemná prezentace, v níž autor přirovnává život k cestě vlakem.
Vlakem z Káhiry do Luxoru
Možná vám někdy přišla mailem také dojemná prezentace, v níž autor přirovnává život k cestě vlakem.
Poslala mi ji kamarádka přesně týden poté, co jsem absolvovala noční jízdu káhirským vlakem. Vagony byly asi čtyřicet let staré, páchlo to v nich po lidském potu i výkalech, okýnka v kupé snad nikdy neviděla vodu a hadr, takže byla z obou stran tak oblepená prachem a mastnotou, že se z nich stala neproniknutelná hmota. Nezbylo než usednout, naskládat všechny kufry a batohy, poskládat šest párů nohou a šest těl do špinavých potrhaných sedaček a přečkat jízdu z Káhiry do Luxoru.
Během chvíle se tak člověku vymazala z hlavy romantická představa Agathy Christie, jedoucí v krásném, mahagonem obloženém kupé za egyptským dobrodružstvím. Jak té se už po cestě musely líhnout důmyslné zápletky příštích detektivek, když u toho popíjela šálek silného čaje a dívala se ven, do krajiny, ubíhající za čisťounkými skly. Zapomenout jsem musela i na všechna líbivá hesla cestovních kanceláří, která slibovala příjemný zážitek z cesty vlakem.
Jenže osud to všechno umí tak nějak obratně přeskládat a přeskupit, že všechny tyhle nepříliš vábné reálie nahradí přítomnost dvou milých mladých lidí, kteří sedí proti vám. Nabídnou vám láhev myslivce na povzbuzení, dezinfekční gel na umytí rukou, ale hlavně si s vámi začnou povídat. Za chvíli se smradlavým kupé rozléhá veselý smích, z tristních okamžiků si prostě uděláte srandu, kupíte ironické poznámky, smečujete na vtípky a je vám najednou krásně.
Život se podobá cestě vlakem. Je také plný vystupování a nastupování, setkávání se s lidmi. S některými se míjíte a ani si nepovšimnete, že z vlaku vystoupili, jiní vám překříží cestu a způsobí bolest a nesnáze a další jsou vaši osudoví. Setkáte se s nimi a navždy vás něčím poznamenají, zasáhnou vás, a vy je nechcete ztratit v příští stanici. Tak aspoň doufáte, že se zas po čase setkáte na jiném nádraží a budete pokračovat ve společné jízdě. Tak nějak to říká autor oné prezentace ...
Ráno jsme vystoupili na rozžhaveném perónu nádraží v Luxoru. Stál tam hlouček Egypťanů nejrůznějšího věku. Jeden v obzvlášť zašlé galabeje byl hodně starý, sotva se držel na nohou. Přesto i on čekal na svou příležitost. Sotva jsme vystoupili, rvali se o naše kufry. Nepřišli krást, přišli si urvat svůj bakšiš a s těžkými zavazadly se vláčeli přes pražce, protože jinak by museli dlouhými podchody po schodech, kudy jsme se vydali my v naději, že se s kufry zase shledáme. Těm mužům jde o přežití, o denní chleba. Když dostali kýžené bakšišné, odpotáceli se k dalšímu vlaku a my ke svému autobusu, který nás vezl dál za poznáním starověkého Egypta. Špinavý vlak jsme za pár hodin vyměnili za luxusní loď, která nás vezla po Nilu za památkami. Přesto tu noční jízdu neviditelnou krajinou nikdy nevymažu z paměti.
