Nedá se nic dělat, ale o Vánocích čekáme na pohádky i my dospělí, že. Jen na ně jaksi nemáme tolik času.
Nedá se nic dělat, ale o Vánocích čekáme na pohádky i my dospělí, že. Jen na ně jaksi nemáme tolik času. Proto mě mrzí, že jsem nestihla štědrovečerní premiéru pohádky Dvanáct měsíčků režiséra Karla Janáka, který proslul svými Snowboarďáky a Rafťáky, což ovšem fakt nebyly filmy zrovna pro mě. Zato jsem zhlédla pohádku Šťastný smolař, Saxanu a lexikon kouzel a dnes také Micimutr. Z těch tří je pro mě žebříček úspěšnosti následující: Nejlepší Micimutr (Libuška Šafránková nenásilně "vyrostla" z princezny na čarodějnici a fakt jí to slušelo, Vojta Dyk mohl předvést něco ze své pěvecko-recesistické dílny), následuje Šťastný smolař (režisér Jiří Strach si vybral dva vynikající herce - Ivana Trojana a Jiřího Dvořáka, Dagmar Veškrnová Havlová tam zřejmě měla být jako lákadlo, ale pro mě zbytečné) a líto mi bylo Saxany, která už se nikdy nemůže opakovat, a už vůbec ne modernizovat po 40 letech. Ten krok nebyl šťastný od začátku, projekt se zdržoval, vlekl, a to už bylo jisté znamení, že stárnoucí režisér Václav Vorlíček a příliš technických prvků, které přehlušily jakýkoli lidský příběh, nejdou dohromady. Jiřina Bohdalová se ve své roli vdavekchtivé spisovatelky ovšem doslova vyžívala, ostatně ve Šťastném smolaři na ni režisér také nezapomněl. Hraje stále s obrovskou chutí a ta energie je znát. Ne každý ji umí takhle rozdávat.
