Je před námi noc na 21. srpen a my starší si události, které se odehrály již před 45 lety, ještě pořád vybavujeme jako osobní vzpomínky.
JanJe před námi noc na 21. srpen a my starší si události, které se odehrály již před 45 lety, ještě pořád vybavujeme jako osobní vzpomínky. Bylo mi sice teprve šest let, ale od jara jsem se svým tatínkem, zaníceným dubčekovcem, sledovala všechny politické změny. Samozřejmě jsem je vnímala po svém, dětskýma očima, pocitově. Srpen jsem trávila u tety v Horažďovicích, a teprve dodatečně jsem se dozvídala, co se dělo v Praze a jak to prožívali rodiče. Jak utíkali po Václaváku, kde se střílelo, a schovali se v jedné z pasáží. Počátkem září ještě tanky jezdily Prahou, viděla jsem je často v ulici Na Slupi, hrozila jsem na ně dětskou pěstičkou a trochu jsme z nich měla strach.
O několik měsíců později se na protest proti stupňující se normalizaci upálil Jan Palach a po něm také Jan Zajíc. Nebýt doc. Bohdany Kalvodové, doteď bych nevěděla, že se k činu odhodlal v jednom z průchodů domu v horní části Václavského náměstí (viz foto). "Učila jsem se právě doma na zkoušku a najednou slyším hrozný křik a bouchání na dveře. Za nimi se student zavřel, zapálil se, ale už nestihl vyběhnout ven a byl na místě mrtvý. Za nějakou dobu jsem šla domů a u výtahu jsem potkala dvě ženy v černém – byla to maminka a sestra Jana Zajíce. Ptaly se mě, jestli nevím, kde se to stalo.“ Bohdaně Kalvodové ještě dnes při té vzpomínce vyhrknou slzy do očí. Jan Zajíc si záměrně zvolil datum 25. února – jako den výročí uchopení komunistické moci v únoru 1948 a měsíc od pohřbu Jana Palacha, který sám sebe označil Pochodeň číslo 1. Zaráží mě, že dodnes není toto místo nijak označené, a proto je připomínám právě dnes.
