Dnes jsem měla vzácnou příležitost poslouchat vyprávění sochaře Olbrama Zoubka přímo v prostorách Jízdárny Pražského hradu, kde dnes začala jeho retrospektivní výstava.
Dnes jsem měla vzácnou příležitost poslouchat vyprávění sochaře Olbrama Zoubka přímo v prostorách Jízdárny Pražského hradu, kde dnes začala jeho retrospektivní výstava. Znovu jsem si uvědomila, jaký je to pokorný a čestný člověk a kolik toho za svůj život dokázal. Olbram Zoubek nás novináře sice dnes vítal na kolečkovém křesle, ale mužná síla a tvůrčí energie z něj stejně sálala na sto honů. Přes všechna příkoří a nespravedlnosti se vždy dokázal přenést svou prací. Jak mi řekla jeho dcera Polana Bregantová, která je kurátorkou výstavy, odmalička se svým bratrem byla zvyklá žít uprostřed neustálé práce a uměleckých debat. "Neznali jsme, že by rodiče chodili někam do zaměstnání a ve čtyři jim padla. Vyrůstaly jsme mezi jejich sochami v ateliéru na Židovských pecích a později v Salmovské ulici, kde se vlastně nikdy nekončilo. Bratr je také sochař, já jsem vystudovala knihovnictví, ale s tatínkem ráda spolupracuju. Když jsme si tady uprostřed Jízdárny minulý týden sedli ke stolu i s jeho pomocníky, pili kafe a svačili a všechny ty sochy tu byly spolu s námi a v různém denním světle se měnily jejich role a podoby, bylo to něco úchvatného. Přidali jsme sem židle, aby se návštěvníci mohli posadit a dívat se na to divadlo, které tatínkovy sochy předvádějí."
P.S.: Některé Zoubkovy ženské figury vyšly ven před Jízdárnu a navzdory studenému počasí se rozhodly, že tam spočinou až do konce výstavy, tedy až do 2. března.
