Juraj Jakubisko je živel, bohém, barvitý temperament, je vlastně takový jako jeho filmy.
Juraj Jakubisko je živel, bohém, barvitý temperament, je vlastně takový jako jeho filmy. Proto je radost číst i jeho vzpomínky, byť zatím pouze na prvních 30 let života. Ale chápu, že do jedné knížky by se mu všechno prostě nevešlo. Když jsem kdysi viděla jeho režisérský blok, plný osobitých malůvek, pochopila jsem, že všechny obrazy, které nám předkládá na plátně, se nejprve dokonale vykreslí v jeho hlavě. Právě tak i vzpomínky z rodné vesničky Kojšova, kam vedly jen úzké cestičky vyšlapané bosýma nohama, jak Juraj píše, i mozaika z větších a větších měst (Košice, Bratislav, Praha, Řím) se při čtení mění ve filmové obrazy. Stačí jen říct "Kamera, klapka, jedem!" Čtenáře jistě potěší, že závěr vzpomínek Jakubisko věnoval Olině Schoberové, která byla jeho velká láska a tajně se scházeli i v době, kdy už žila v Americe a byla matkou Sabrinky. Mladý muž z Kojšova a kráska z Kalifornie - jak blízko a daleko máme jeden k druhému....Ještě spolu natočili film Nashledanou v pekle, přátelé a pak se rozloučili. Už teď se těším na druhý díl.
