Kolem sochy Elišky Krásnohorské v parku na Karlově náměstí někdy prošel snad každý z nás. Já ji miluju odmala. Vždycky se mi zdála taková jiná, bez vysokého podstavce jaksi bližší, lidštější.
Kolem sochy Elišky Krásnohorské v parku na Karlově náměstí někdy prošel snad každý z nás. Já ji miluju odmala. Vždycky se mi zdála taková jiná, bez vysokého podstavce jaksi bližší, lidštější. Tento pomník vytvořila Karla Vobišová, první česká sochařka. odhalen byl v roce 1932, spisovatelka se své sochy již nedožila. Zato o něj bylo vždycky dobře postaráno. Přežil i to, že se musel posunout kvůli budování vestibulu metra. Každé poškození sochy vždycky přišel spravit syn Karly Vobišové, restaurátor Karel Žák. Dnes jsem měla možnost tohoto milého pána vyzpovídat. Teprve během schůzky jsme si oba uvědomili, že by právě dnes měla Karla Vobišová narozeniny (narodila se 21.1.1887, zemřela 6.6.1961). Nestalo se mi to zdaleka poprvé, a vždycky při takové zvláštní souhře mi připadá, že duch osobnosti, o níž se mluví, je s námi a přeje si, aby nebyl zapomenut. V případě paní Vobišové je tu totiž jeden velký rest: dodnes nebyl realizován náhrobek sv. Vojtěcha pro chrám sv. Víta na Pražském hradě. Vznesla jsem proto dotaz na Arcibiskupství pražské, zda by se přece jen kardinál Dominik Duka nechtěl pochlapit a monument, který získal v podobě návrhu první cenu v soutěži již v roce 1937 a který sochařka vytvořila během druhé světové války, nenechal odlít do bronzu. Karla Vobišová by si to zasloužila - a sv. Vojtěch ostatně také.
