Ze zažloutlých fotek se na mě dívá můj urostlý dědeček na koni, když pobýval v Rusku jako legionář, a mně je líto, že už mi o tom nemůže vyprávět.
Ze zažloutlých fotek se na mě dívá můj urostlý dědeček na koni, když pobýval v Rusku jako legionář, a mně je líto, že už mi o tom nemůže vyprávět. Když mi to ještě vyprávět mohl, byla jsem příliš malá. Navíc byl socialismus a o legionářích se prakticky nemluvilo. A teď je pozdě. Když si nyní listuji výpravnou publikací Františka Emmerta Českoslovenští legionáři za první světové války, říkám si, jak moc by mého dědečka potěšila. Určitě by na některém z obrázků našel místa či osoby, k nimž by měl co říct. Snad každou českou rodinu téma legií nějak zasáhlo. Čs. vojenskými jednotkami v Rusku, Itálii a Francii prošlo téměř 150 000 mužů původem z českých zemí a ze Slovenska. Kolem 6 000 z nich padlo, zůstalo nezvěstnými nebo podlehlo zraněním ještě během války. Na 8 000 z nich se stalo invalidy. V letech 1929-33 jim byl vybudován Národní památník na Vítkově, psali o nich spisovatelé R. Medek, F. Langer, J. Kopta, V. Kaplický a další. Již v roce 1921 byla založena Čs. obec legionářská, která vydávala vlastní deník Národní osvobození. Na Poříčí sídlila ve vlastní budově Legiobanka (dnes Palác Archa). Legionáři ovlivňovali společenský i ekonomický život první republiky.
Knihu Českoslovenští legionáři za první světové války vydalo nakladatelství Mladá fronta.
