Občas si připadám jako naprosto menšinový vzorek obyvatelstva, který se zabývá takovými pošetilostmi jako je vlastenectví a vztah k rodnému kousku Prahy.
Občas si připadám jako naprosto menšinový vzorek obyvatelstva, který se zabývá takovými pošetilostmi jako je vlastenectví a vztah k rodnému kousku Prahy. Když jsem dnes přišla na vernisáž výstavy Vltava a Podskalí z archívu spolku Vltavan, cítila jsem se ovšem mezi svými. Vltavanů je také jen hrstka, ale přežili všechno - socialismus a zatím i dravý kapitalismus. Ve spolupráci s Muzeem hlavního města Prahy se jim podařilo připravit výstavu v objektu Podskalské celnice, k němuž mám rovněž srdeční vztah. Prý jsem tu byla poprvé ještě jako nenarozená, když se má matka vypravila do této budovy na jakousi výstavu. Pak mi jako malé holce o Vltavanu vyprávěl Kája Novotný, můj soused ve Svobodově ulici, který byl jeho řádným členem od 60. let. No a posléze jsem se sem vracela na různé akce včetně srazu se spolužáky ze Základní školy v Botičské ulici, které se odnepaměti říkalo Na Hrádku a příští rok oslaví již 130 let svého trvání! Chodila do ní už maminka spisovatele Adolfa Branalda a samozřejmě pan Branald sám.
Na výstavě mě nejvíc zaujalo osm metrů široké akvarelové dílo amatérského nadšence Jaroslava Daňka, na němž zobrazil zaniklé Podskalí dům od domu a také obrazy Jaroslava Otčenáška s vltavanskými motivy. Výstava bude v Podskalské celnici k vidění až do 26. dubna příštího roku.
