Každý z nás vzpomíná alespoň na jednoho nebo dva učitele, kteří ho nějakým způsobem ovlivnili. Není to zrovna velké číslo, ale ono pravých kamarádů také nebývá víc.
Každý z nás vzpomíná alespoň na jednoho nebo dva učitele, kteří ho nějakým způsobem ovlivnili. Není to zrovna velké číslo, ale ono pravých kamarádů také nebývá víc. Věřím, že Miloš Hoznauer je právě takovým učitelem, který se trvale zapsal do paměti některých svých studentů. Já ho bohužel jako svého češtináře neměla. Měla jsem docela jiné, i když na dvě češtinářky vzpomínám také ráda. Ovšem z docela jiných důvodů než bych asi vzpomínala na Hoznauera. Jedna češtinářka na základce velebila mé slohy, a to mi zvedlo sebevědomí natolik, abych se nakonec vydala na novinářskou dráhu. Kdyby je stejně razantně kritizovala, bůhví, zda bych odvahu podat si přihlášku na žurnalistiku vůbec našla. Jiná češtinářka - na gymnáziu - mě pro změnu nechávala přednášet o literatuře, protože viděla, jak moc mě baví si o spisovatelích nacházet zajímavosti hlavně ze soukromého života a ona si zatím mohla odpočinout, anebo se případně také sama něco nového dozvědět. Dala mi prostor a pocit tvůrčí svobody, a to se v letech 1977-80 moc nenosilo. Takže milá paní profesorko, moc vám za to dodatečně děkuju.
Miloš Hoznauer vydal v nakladatelství Dokořán knížku Cesta do hlubin kantorovy duše a je plná neotřelých myšlenek. Např. "Kantorské povolání je v něčem velmi rizikové - poskytuje možnost denně ubližovat desítkám mladých lidí." Přiznává ale i své slabiny, trapasy, poklesky. Jeho knížka jistě udělá radost nejen učitelům, kteří stále bojují o svou prestiž v čím dál těžších společenských podmínkách, ale i rodičům dítek školou povinných.
