Nikdy mě nepřestanou fascinovat příběhy zdánlivě obyčejných lidí, kteří nepatří do kategorie prvoplánových hvězd čili VIP: Takový byl i Miroslav Ferkl, za první republiky provozovatel několika pražských biografů.
Nikdy mě nepřestanou fascinovat příběhy zdánlivě obyčejných lidí, kteří nepatří do kategorie prvoplánových hvězd čili VIP: Takový byl i Miroslav Ferkl, za první republiky provozovatel několika pražských biografů. Obyčejný tedy vlastně vůbec nebyl. Jako mladý voják si přivodil za první světové války zranění, kvůli němuž mu museli amputovat část pravé ruky. Jeho milovaná dívka na něj čekala a vdala se za něj i s tímto postižením. Nedivím se jí - pan Miroslav se mu totiž vůbec nepoddal a dokonce si udělal pilotní zkoušky. Hlavně ale s jednou rukou dokázal čepovat pivo v hospodě v Libni, kterou provozoval v domě, kam za ním chodili tamní štamgasti (a píše o ní i Bohumil Hrabal) a kde posléze zřídil kino. Nezůstalo ale u jednoho, postupně provozoval hned několik pražských biografů. Znal se také s mnohými herci a herečkami, takže posléze na svatbu jeho syna v roce 1945 dorazila i Růžena Šlemrová a Antonie Nedošinská. To už se ale panu Ferklovi komunisté chystali kina znárodňovat. Ani tehdy neklesal na mysli a zůstal veselým a společenským člověkem s mimořádným rozhledem, jak mi dnes vyprávěla jeho vnoučata.
