Hotel Praha jsme nechali zmizet. Je to příběh plný politiky a emocí a dnes po něm zůstanou stopy už jen v podobě jedinečné, právě vyšlé knihy.
Již delší dobu sleduju s nadšením práci Pavla Karouse, a Ladislava Zikmunda Lendera, kteří mj. mapují objektivně a precizně to umělecky hodnotné, co vznikalo za minulého režimu. Díky jejich energii mohla vzniknout publikace Hotel Praha, včera pokřtěná v CAMPU ve Vyšehradské ulici. Sešli se tam mladí studenti, mladí historici a umělci a pak také ti úplně nejstarší, kteří se podíleli na výstavbě a interiérech unikátního hotelu, který jsme nechali zmizet. Samozřejmě, že stavba, spojená s někdejší politickou garniturou, budila mnoho záporných emocí, ale mohla se dočkat dalšího naplnění. Já osobně bych v hotelu ráda viděla společenské centrum, které by sloužilo pražským seniorům a maminkám s dětmi. Ale i kdyby hotel fungoval nadále jako hotel, bylo by to v pořádku - tak jako slouží svému původnímu účelu dejvický International. Hotel Praha by byl zároveň galerií, v níž bychom mohli vnímat s úžasem mistrovská díla sklářů Libenského a Brychtové či Pavla Hlavy, nábytek Zbyňka Hřivnáče apod. Díla, která už dnes mají obrovskou hodnotu a jinde ve světě by se jimi pyšnili.
