Od úmrtí Karla Gotta neuplyne den, aby se neobjevily nějaké nevlídné zprávy v médiích, většinou z úst těch, kteří si potřebují svou vlastní malost nějak nahradit házením špíny po těch druhých.
Zcela jiné reakce přicházejí od obyčejných lidí, kteří byli Gottovými fanoušky, kteří s ním vyrůstali a stárnuli, ale i od spousty mladých lidí a také od dětí. Ty všechny jsem potkávala v pondělí večer po cestě ke zpěvákově vile, kam mu přišli vzdát svůj poslední hold a rozloučit se s ním. Dnes už jsem se zase dočetla, že sousedům v ulici vadí nadměrný výskyt občanů a to, že se musí do svých domovů prodírat přes silnici, plnou svíček. Těch pár dnů jistě trochu nepohodlí vydrží. Jediný, kdo by měl problém proklestit si cestu domů, by byla Ivanka Gottová s dcerami, ale jak víme, ty nyní využily azyl u rodinného přítele. Já osobně vnímám tohle spontánní pietní místo jako přirozenou reakci lidí, kteří měli Karla Gotta rádi. Sama jsem do těchto míst chodila, když jsem byla v pubertě (viz černobílé foto jeho vily z léta 1977, které jsem tehdy pořídila při jedné procházce) a nyní jsem sem šla vlastně naposledy. Člověk se při téhle smutné příležitosti ohlíží i za vlastním životem... Vzpomínám si, že na gymnáziu se mi jedna kamarádka divila, proč mám vůbec nějakého idola. Ona nikoho takového nepotřebovala, já ano. Každý jsme jiný a každý má právo na své vidění světa a jeho prožívání. Jinak by svět nebyl barevný. Koberec ze svíček ale v pondělí večer barevný byl, mezi nimi ležely i vzkazy a drobné dárky. Za pár dnů to všechno zmizí v popelnicích, ale prosím všechny ty, kteří tomuhle nerozumí, ať jsou shovívaví. Kája byl prostě idol a ani on, ani jeho fanoušci si žádné nálepky nezaslouží.
