Je mi líto, že v poslední době píšu samé nekrology.
Zatímco se právě rozčiluju nad další technickou poruchou O2 - mého mailu s koncovkou "iol", který kromě mě má v republice asi jen pár podobně předpotopně konzervativních lidí, přistála na sítích zpráva, že zemřel Stanislav Zindulka. To mě samozřejmě moc mrzí, i když vím, že se dožil požehnaného věku /86 let/a hlavně do loňského roku hrál a stále vypadal jako jura, nikdy ne jako stařec. Poznala jsem ho poměrně pozdě - až v roce 2004, ale přesto naše rozhovory byly nezapomenutelné. Při tom prvním, snad čtyřhodinovém, jsme vypili několik panáků whisky v restauraci Století, která patřila hraběti Antonínu Kinskému, příteli herců /sám si zahrál ve filmu Zapomenuté světlo a já ho měla možnost poznat v závěru jeho života na kapačkách v nemocnici na Karláku, ale to sem teď nepatří/. Zindulka vyprávěl zeširoka a do hloubky o dávných ochotnících a o svých tetičkách v Jilemnici, o milovaných básnících Skácelovi a Mikuláškovi, s nimiž se scházel v Brně, o rodině i o příteli Vlastimilu Brodském a jeho dopisu na rozloučenou, než proti sobě obrátil pistoli... Jeho košaté vyprávění jsem použila do knížky Herecké balady a stal se jedním z jejích vzácných kmotrů. Fotku přikládám a mávám milému Standovi do nebe, je-li nějaké.
