Slavná autorka Dětí z Bullerbynu, Pipi punčochaté a všech těch dalších nádherných věcí, které milují generace dětí, si v mládí zažila strašné trápení. Porodila v pouhých devatenácti chlapečka, kterého čekala s ženatým mužem, a v tehdejších poměrech byla společensky tlačená do toho, aby se syna vzdala. Svěřila ho do pěstounské péče a protloukala se - byť pracovala - na hranici bídy ve Stockholmu. Syna nakonec vychovávala, ale nebýt pomoci dalšího muže, jenž byl také jejím nadřízeným v práci, neměla by ani na lékaře, když u syna vypukl černý kašel. Nakonec se rodinné poměry /i s jejími rodiči na venkově/ urovnaly, za svého empatického šéfa se vdala, měla dceru a dokázala skloubit svou literární práci s péčí o rodinu. Kniha je napsaná nesmírně citlivě, takže vás vtáhne do starostí i radostí spisovatelky, která chtěla péct stejně dobré koláče svým blízkým jako psát úžasné knihy pro děti celého světa. Ano, mateřství není snadná věc, je to kolikrát bolavé, náročné fyzicky i psychicky, ale je to přece naše přirozenost, děti jsou dar a ty věčné diskuse o tom, zda kariéra nebo dítě mě prostě nebaví. Přiznávám, u knížky o Astrid jsem si i poplakala, protože je napsaná poctivě a s láskou. To už se dnes v záplavě všech různých škvárů nejen na sítích, ale bohužel někdy i v "produktech", které se nazývají knížkami, tak často nestává. Vydalo nakladatelství Grada pod značkou Metafora.
