Není nikdy nic moc hezkého být u zániku čehokoliv. V mém případě jsem zažila, když se balila redakce Večerníku Praha z nechvalně proslaveného baráku Rudého práva, kde je teď ne o moc hezčí Florentinum.
Není nikdy nic moc hezkého být u zániku čehokoliv. V mém případě jsem zažila, když se balila redakce Večerníku Praha z nechvalně proslaveného baráku Rudého práva, kde je teď ne o moc hezčí Florentinum. Balila se do Uhříněvsi, kde potom zažila už jen zkázu a zmar. V místnosti, kterou jsem opouštěla, tvořily celou jednu stěnu vestavěné bílé skříně až do stropu. Napadlo mě vylézt si alespoň před odchodem jednou nahoru do těch nejvyšších skříněk. Začaly tam na mě doslova padat krabice plné tzv. kontaktů. Šlo o kdysi pečlivě vedené kontakty fotografů, mezi nimiž nechyběla slavná jména jako např. Erich Einhorn. Fotoreportéři VP byli vždycky špička, stíhali fotit aktuální reportáže stejně jako žánrovky. A právě žánrové obrázky ze zimní i letní Prahy tvořily většinu kontaktů, které jsem si tehdy namátkou prohlédla a na památku si jich pár odnesla. Nikdo se po mě obsahem skříní už nezabýval, takže, co tam zůstalo, šlo rovnou do kontejnerů. Nebyl čas. Měnil se majitel, šéfredaktor, měnily se noviny, adresa, prostě vše... a navíc už tam stejně nebyl jediný pamětník, který by mi k tomu mohl cokoli říct. Občas si z nostalgie některý ten obrázek znovu prohlédnu jako třeba tenhle krásný motiv sáňkování na Výtoni. Kdypak naposledy byla v Praze takováhle zima? A i kdyby byla, takhle už v metropoli stejně nemůže vypadat.
